Druhý závod světové série WTS se po roce opět konal v místě svého prvopočátku, prosluněném kalifornském San Diegu.
Závod netradičně začal americkou hymnou a minutou ticha za oběti pondělní tragické události v Bostonu. Sport je v současné době jednou z mála únikových cest z každodenního stresu moderního světa a je opravdu otřesné, že se někdo odváží iniciovat bombové atentáty právě v místě jednoho z největších maratonů světa, kde se obětí stala spousta nevinných lidí, jejichž jediným cílem bylo užít si dne a dobře si zaběhat. Je to jen další důkaz zvrácenosti současné společnosti.
Nyní již k samotnému závodu. Jakým překvapením bylo plavání bez neoprenu v Aucklandu, takovým překvapením bylo plavání v neoprenu v San Diegu. Obloha bez mráčku, slunné teploty okolo 25°C, avšak teplota vody pouhých 16,5°C. Před startem tentokrát rozhodně prochlazení nehrozilo, když se sluneční paprsky opřely do černé gumy. Ve vodě jsem se v neoprenu necítila nejlépe, nedokázala využít dobré startovní pozice, takže jsem se na první bójce dostala do pořádné bitky. Tréninková kolegyně C. Routier se postarala o svižné plavecké tempo na špici, přičemž se jí podařilo pěkně roztrhat startovní pole. Vodu jsem opouštěla se ztrátou cca. 1min na če lo, po boku jedné z nejlepších cyklistek a vedoucí ženy WTS, A. Haug. Během cyklistické části se většina startovního pole sjela dohromady a náskok na vedoucí čtveřici se nám podařilo snížit na 30s. Bohužel naše skupina téměř nespolupracovala a v posledních dvou okruzích se naše ztráta opět vyšplhala na původní 1min. Na běhu jsem od začátku běžela svoje tempo, neboť je stále znát, že mi chybí velký počet naběhaných kilometrů z uplynulých sezón a bylo důležité běžet vyrovnané stabilní tempo, než přepálit začátek a jak se slangově říká „vyhnít“. Celkově jsem podala velice solidní výkon a 14. místo je mým nejlepším výsledkem v seriálu WTS od roku 2009. Věřím, že v létě třeba i opět nakouknu do světové desítky. V současné době je však stále nejdůležitější zůstat zdravá a objemové dávky nijak neuspěchat.