Po tréninkovém bloku na Floridě nastal čas opět poměřit síly s nejlepšími na světě. V Aucklandu, v místě, kde loni v říjnu celá sezóna skončila, se konal první závod světové série (WTS). Startovní pole bylo řidší než obvykle, o kvalitní soupeřky z Top 10 však nebyla nouze. To na velice obtížné trati zaručovalo výborný závod.
Nikdo nečekal, že by se právě v Aucklandu mohlo plavat bez neoprenu. Vždyť na podzim byla teplota vody pouhých 14,6°C. Zéland však prožil nejteplejší léto od roku 1975 a teplota vody se vyšplhala nad povolenou hranici 20°C, konkrétně 20,6°C v den závodu. I při plavání se musí myslet. Nejenom na molu při výběru startovní pozice, ale i v samotném závodě musí mít člověk přehled a umět se pohybovat v balíku. Vybrala jsem si nejlepší možnou pozici a předvedla jeden ze svých nejlepších plaveckých výkonů v životě, když jsem vodu opouštěla na sedmém místě. Výborně zvládnutým depem jsem se dokonce posunula na čtvrtou pozici. Lepší start do závodu bych si ani nedokázala představit. Pohodlně jsem se usadila v první skupině, dokud nepřišel můj „černý“ okamžik. Ve třetím okruhu mi na vrcholu nejtěžšího kopce spadl řetěz. Než se mi podařilo ho znovu nahodit, utvořila se mezi mnou a první skupinou, čítající bezmála všechny favoritky, díra, kterou jsem v daný okamžik bohužel nedokázala sama zlikvidovat. Sport je krutý a neúprosný. I v tom tkví jeho kouzlo. Více než kde jinde v něm platí staré známé přísloví „jednou jsi dole, jednou nahoře“. Po zbytek závodu jsem tak byla odsouzena k boji ve druhé skupině.
Skvělý výkon tréninkového kolegy M.Moly, který se postavil na stupně vítězů po bok svého krajana a v současnosti žijící legendy našeho sportu J. Gomeze, i můj plavecký výkon mi dodaly jistotu, že jsem na správné cestě. Pokus o reparát mě čeká za dva týdny v americkém San Diegu.