A je dobojováno! I přes nelichotivý výsledek v Madridu mohu s potěšením oznámit, že jsem se nominovala na své druhé olympijské hry do Londýna.
Čas mezi závody WTS v San Diegu a Madridu byl doslova jako na horské dráze s tím, že jsem se nezadržitelnou rychlostí řítila spíše v níže položených zatáčkách. Jetlag tentokrát udeřil kvalitně, takže čas na trénink byl opravdu mizivý. Sil už po dlouhé době závodění bez pořádného základu také moc nezbylo, takže do závodu jsem šla hlavně s cílem přežít a samozřejmě udržet své postupové místo do Londýna.
Večer před závodem nám „zpříjemnily“ davy fanoušků fotbalového klubu Bilbaa, kteří se usídlili kousek od našeho hotelu před vstupem do světoznámého parku Casa Campo. Zde se každoročně koná náš závod. Španělsko totiž prožívalo největší fotbalový svátek, jímž je finále místní ligy Copa del Rey.
V letošním roce se o titul utkaly týmy z Bilbaa a Barcelony na „nepřátelské“ neutrální madridské půdě. Myslím, že jsme mohli být rádi, že Barcelona tvrdě vyškolila Bilbao, jinak bychom se možná díky oslavám moc nevyspali :).
Závodní den byl trochu atypický. Zřejmě nás Španělé chtěli naladit na svou vlnu a dopřát si každodenní siestu, protože start byl až v 17:46. Takto pozdě jsem závodila poprvé. Dlouhé čekání na start mně však nevadilo, o zábavu jsem díky nové detektivce Jo Nesba měla vystaráno :).
Madrid je znám svým krutým bojem na prvních dvou bójkách, které jsou záhy po startu a blízko sebe. V osudný okamžik jsem zde pohřbila své naděje na dobré umístění. S velkou melou jsem se tentokrát nedokázala vypořádat. Na kole z toho byl až třetí balík a narůstající ztráta na hlavní cca. 50 členné pole, které se opět sjelo. Dlouhá doba bez pořádného tréninku byla na těžké madridské trati znát. Na kole jsem se trápila a „laktát mně stříkal pomalu ušima“:). Říkala jsem si, jak se asi cítil Roman Kreuziger přede dvěma dny, když spálil veškeré své naděje na čelní umístění v klíčové etapě italského Gira. Zřejmě se cítil podobně :). Paradoxně se mi jelo nejlépe v obtížném stoupání, jenže to rozhodně nebylo místo k odpočinku. Na běh jsem se tak dostala v poměrně rozbitém stavu. Díky jeho omezení po závodě v Sand Diegu, jsem nemohla čekat zázraky, ani kdybych byla fit. Takže jsem se do cíle „krásně prošla“.
Podprůměrný výsledek, z něhož určitě nemám radost, je odrazem dlouhého urputného „honu za body“, vyčerpání organismu z častých přeletů a hlavně nedostatečného tréninku, na který prostě v takto nabitém programu nebyl prostor. Z měsíčního soustředění v únoru se opravdu nedá těžit pořád.
Takže teď nohy nahoru, rychle načerpat nové síly a pak hurá do pořádné práce, ať to v Londýně stojí za to!