Po probuzení v mexické nemocnici jsem nevěděla, co mi je a zda budu moci následující den vůbec odletět ze země. Vlastně jsme ani neměla pas, neboť mé věci z depa zůstaly neznámo kde :(. Naštěstí se s Ríšovou pomocí našlo kolo i batoh, já po několika litrech infúze ožila a byla ještě téhož večera propuštěna z nemocnice. Druhý den jsem se tak mohla dle plánu přesunout do USA. Přivítal mě senzační homestay, takže o mě bylo královsky postaráno a mohla jsem začít naplno regenerovat. Přesto jsem ztratila hodně sil. První dva dny jsem nemohla téměř jíst a každý den jsem podstoupila masáž, či velmi bolestivou návštěvu chiropraktika, výstižně přezdívaného Dr. Pain :))), abych své tělo dala alespoň trochu do kupy. San Diego bylo předposlední šancí získat body do olympijského žebříčku, takže nezbývalo, než bojovat.
Místo, kde leží kořeny triatlonové historie – v roce 1974 se zde konal první moderní závod v triatlonu, nám připravilo neobyčejnou trať. Průzračná voda Tichého oceánu, technické kolo a běh téměř celý lemovaný bílou písečnou pláží. Vše podpořené výbornou atmosférou, přestože se závod konal netradičně již v pátek odpoledne.
Před startem jsem se však cítila hodně špatně a mé myšlenky směřovaly pouze k tomu, zda mě z vody zachrání na surfu:))). Popravdě, nevěřila jsem, že v současném stavu budu schopná závod dokončit.
Scénář plavání kopíroval předchozí závody – ztráta 30s v druhém plaveckém okruhu. Alespoň vím, na čem je potřeba ještě pracovat. A určitě jsem nepředpokládala, že bych na WTS chytala první balík :))). Na začátku kola jsem se tak usadila v balíku třetím, přičemž ve třetím okruhu jsme smazaly ztrátu druhého a vytvořily hlavní cca. 30ti členné pole. Vpředu jela v úniku silná devíti členná skupina, která na nás v každém okruhu najížděla cenné vteřiny. Já jsem celé kolo takticky proseděla v balíku a snažila se pošetřit co nejvíce sil na běh. V současném stavu nemělo rozhodně cenu si hrát na hrdinu. Špatné depo mi paradoxně pomohlo začít běh v rozumnějším tempu, než kdybych vypálila s nejrychlejšími. Zhruba po 5km jsem se usadila v šesti členné skupině bežící o 16. až 20. místo, přičemž v závěru jsem finišovala na místě 18. hned za olympijskou vítězkou z Pekingu Emmou Snowsill.
Vzhledem k událostem předchozích dnů jsem s konečným výsledkem více než spokojená. Po vynechání velké části sezóny 2010 i 2011 pro zranění, je to po dvou letech konečně opět návrat do světové TOP 20. Někde se začít musí! :)))
Olympiáda se tímto také zase posunula o kousek blíž. V současnosti držím poslední postupové místo. Vše se rozhodne za dva týdny ve španělském Madridu! Fingers crossed!!!