Po závodě na ME jsem myslela, že už mně nemůže být v cíli nikdy hůře. Zažívací a svalové potíže mě trápily téměř celých následujících 14 dní, takže příprava na další dva závody musela být omezena. To jsem však netušila, co mě teprve čeká v Mexiku. Jeden z nejtěžších ITU závodů současnosti mi v Huatulcu připravil nečekaný zážitek.
Možná mě něco mělo varovat už ve vodě, kdy jsem první kilometrový okruh absolvovala na pohodu v čelní skupině. Ve druhém, pouze 500m, se však ozvaly dýchací potíže a já jsem nebyla schopná udržet dobrou techniku a kontakt s vedoucí skupinou. Za krátkou dobu jsem ztratila 30s, což je opravdu hodně. Z vody jsem tak vylezla sama mezi balíky. Má současná cyklistická forma není excelentní a sama jsem nebyla schopná první skupinu dotáhnout. V naší skupině nechtěl nikdo spolupracovat, takže se cyklistická část odehrávala v poklidu, až jsme ztratily propastné tři minuty. Na běhu však byla první desítka na dosah. Od začátku jsem běžela ve skupince o 8. – 10. místo, ale také mě hned od výběhu z depa trápily dýchací potíže. Nebyla jsme schopná zhluboka dýchat a jen povrchově sýpala :(((. Asi po 7km jsem cítila, že už toho mám docela dost, ale ostatní závodnice také odpadávaly. Na 9km už toho bylo víc než dost a poslední, co si pamatuji je seběh cca. 500m před cílem…
… zářivky, infúze, kyslík, sestry a doktor + totální dezorientace. Po několika hodinách jsem se probudila v místní nemocnici. Nevěděla jsem ani, zda jsem závodila či ne. Jediné, co tomu nasvědčovalo, byl závodní dres, který jsem měla stále na sobě. Zkolabovala jsem prý asi 20m před cílem a upadla do bezvědomí :(((. V nemocnici jsem strávila 8h na kapačkách, takže jsem měla spoustu času rozpomenout se alespoň na předchozí průběh závodu. Okamžik incidentu si však opravdu vůbec nepamatuji:(((.
Hrdinou dne se pro mě stal slovenský závodník Riša Varga, který mě přišel do nemocnice “zachránit”, čímž mu velice děkuji! Bylo velice příjemné vidět známou tvář, protože být sama v mexické nemocnici není samo o sobě nic příjemného. Díky Rišovi jsem také konečně cca. po 6h mohla dát zprávu domů, že jsem v pořádku, neboť moji rodiče neměli žádné informace a velice se strachovali. Rišo také mi zkušeně zrychlil průtok infúze, jinak bych tam ležela ještě alespoň o 2h déle :))).
Poděkování patří také Pavlu Patákovi, který mě zapůjčil zadní závodní kolo, a já tak mohla na těžké kopcovité trati využít lečích převodů, což mi ve strmém stoupání hodně pomohlo!
Velice nepříjemný zážitek mi vzal hodně sil a uvidíme, zda budu schopná závodit v San Diegu. Závod se totiž koná již tento pátek, takže doba na zotavení je opravdu krátká.
Velká škoda DNF, protože jsem tak nezískala žádné body do olympijského žebříčku. I kdybych jen dokončila, mohla jsem už okupovat postupové místo. Ale cesta na vrchol nikdy nevede přímo a naděje umírá vždycky poslední!!!