Nestává se tak často, abych si na světový pohár balila spacák, hůlky a pohorky a odlétala s krosnou:-))). SP v Aucklandu byl mým posledním letošním závodem a já se rozhodla si poté vychutnat posezónní volno na Novém Zélandu.
Jelikož jsem v Aucklandu měla možnost bydlet u kamaráda Vítka Tomana, za což mu tímto velice děkuji, neváhala jsem a směr jižní polokoule nabrala již v pondělí, abych předešla problémům s aklimatizací jako v předchozích závodech. Od středy ráno jsem tak měla dostatek času, abych se vyrovnala s dvanáctihodinovým časovým posunem.
Na závod jsem se velice těšila, neboť každý závod na Zélandu či v Austrálii je prostě „special“. Triatlonem zde lidé žijí a podle toho také vypadá atmosféra. Ráno před závod jsem plná elánu vyrazila na rozcvičení. Přemýšlela jsem, co je ještě potřeba sbalit, jak by se měl závod ideálně vyvíjet apod., když v tom jako v nejhorším snu jsem si podvrtla kotník a udělala výron. Velká bolest, pocit bezmoci a slzy v očích před závodem, na který jsem se tak těšila.
Na startovní molo jsem dokulhala a nebyla si jistá, zda vůbec budu moci závod dokončit. Plavalo se poměrně pomalu a při skoku do druhého kola bylo pole stále kompaktní. Nemilým zjištěním tak po výlezu z vody bylo, že během druhého okruhu naši skupinu někdo odpojil a opět jsme vylézaly s více než minutovou ztrátou. Extrémně těžká cyklistická část, navržená dvojnásobným olympijským medailistou B. Dochertym, mi vzala všechny síly. V naší skupině nechtěl nikdo střídat. Opravdu se nestává, abych já oddřela téměř všechnu práci na špici. Podle toho také vypadal závěrečný běh, kdy ještě vygradovala bolest v kotníku. Když jsem protla cílovou pásku, nebyla jsem si jistá tím, zda to mělo vůbec cenu a neublížila jsem zbytečně noze ještě více.
Rozhodně velké zklamání a výsledek, pro nějž jsme si na druhou stranu zeměkoule nejela. Co se dá dělat? Hodit to za hlavu a jede se dál. Vytoužené třítýdenní volno v jedné z nejkrásnějších zemí
světa:-).