Trochu moc zážitků na jeden výlet
Popravdě řečeno, když se řekne Kolumbie, vybaví se mi v první řadě drogy, násilí a vysoká kriminalita. Před cestou tak oprávněně panovaly značné obavy a z důvodů bezpečnosti a financí jsem ani neuvažovala o nějaké aklimatizaci před závodem, který se konal v nadmořské výšce v 1900m. To se ukázalo jako hlavní problém průměrného výsledku.
Dlouhá cesta po ose: Praha – Mnichov – Madrid – Bogota – Medellin – Guatape začala nabírat špatný směr hned v Madridu. Když jsme po ranveji rolovali s 2,5h zpožděním, bylo mi jasné, že naděje, že bych v Bogotě stihla následující spojení jsou ty tam. Neplánovaně jsem si tak cestu prodloužila o noc v Bogotě. Tím však problémy neskončily, protože mé kolo Madrid ani neopustilo. Že mě po změně letu druhý den ráno na letišti v drogově nejznámějším městě Medellinu nečekal transfer, mě už vůbec nepřekvapilo. Naštěstí tam se ke mně již připojili další dva závodníci, takže jsem mohla zůstat relativně klidná a jen se modlit, že kolo do závodu dorazí. To se mi nakonec vyplnilo, přestože do startu zbývalo pouhých 15h. Abych vyzkoušela, že kolo cestou neutrpělo žádnou škodu, rozhodla jsme se ho ještě rychle v podvečer závodu „vyvenčit“. Defekt a přívalový déšť mi dělaly společnost více než polovinu cesty. Abych se nenudila, při večeři jsem tak ještě sháněla k zapůjčení náhradní přední kolo.
V den závodu zazvonil budík ve 4h a celé Guatape stále zkrápěl silný déšť. Do depa jsem se tak vydala o téměř hodinu později než bývá zvykem. Promočená na kost jsem zjistila, že plavecká část bude v neoprénu. Jediné řešení, jak zůstat aspoň relativně v teple a suchu tak bylo okamžitě nasadit neoprén a veškerou další činnost už provádět v něm. Bohužel ani to moc nepomohlo a jediné místo, kde se člověk opravdu trochu zahřál byla voda. O to horší překvapení bylo, když jsem rozplavání ukončila a zjistila, že start závodu je odložen prozatím na neurčito. To se mi za deset let na okruhu ITU závodů stalo poprvé a jen to dokumentuje šílenost tamního počasí. Nakonec se delegáti ITU shodli, že start závodu bude posunut o hodinu a že tratě olympijského závodu budou zkráceny na polovinu do podoby sprint triatlonu.
Další hodinka v zimě a další rozplavání a mohlo sejít opět na start. Začátek plavání byl výborný, jenže záhy se projevila má nulová aklimatizace. Nedostatek kyslíku a laktát na maximum mě provázely po celý zbytek plavání a já se už jen trápila. Z vody jsme vylezla v kontaktu s hlavním polem a na začátku cyklistické části se dostala do druhého balíku. Záhy však přišlo prudké stoupání, na které můj organismus už nebyl schopen reagovat a mně se tak opět vzdálila vidina dobrého výsledku. Když mě dojel třetí balík, jen jsem se bála, aby se to v dalším kopci neopakovalo. To se naštěstí nestalo, ale ani tak nebylo kolo jednoduché a v posledních dvou okruzích mi začala být velká zima. V depu tak nastal problém sundat přilbu a obléci běžecké boty. Na běhu se naštěstí člověk brzy zahřál a já už jen setrvačností běžela do cíle. Proto mě velice překvapilo, že jsem nakonec běžela čtvrtý nejrychlejší čas a o to víc mě mrzel cyklistický výpadek z druhé ho balíku. Závodit do 1900m n.m. se tedy už bez řádné aklimatizace rozhodně nechystám.
Jen poslední malý bonbónek z cesty zpět domů. Transfer zpět na letiště vezl zvlášť zavazadla a závodníky. Po hodině čekání na letišti byla naše kola stále v nedohlednu a letadlo téměř připravené k odletu. Asi abychom si ještě užili trochu adrenalinu před dlouhou cestou domů :))). Sbohem Kolumbie!!!