Rok 2020 – ve víru celosvětové pandemie
V březnu, kdy jsem za sebou měla nejlepší zimní přípravu snad za celou kariéru, bez zranění či nemoci, došlo po propuknutí pandemie covid-19 k odložení olympijských her. Závodu, na který jsem se nejen já poslední čtyři pečlivě připravovala, který měl být vrcholem mé kariéry. Rozhodnutí o odložení Her bylo bezpochyby správné. Vždyť v tu chvíli se zastavil doslova celý svět. Nejskloňovanějšími slovy se stal virus, rouška a lockdown. Já jsem se po vypuknutí pandemie musela složitě vracet z uzavřených Spojených států amerických a skončila na čtrnáct dní v karánteně, kde mi věrnou společnost dělal cyklistický trenažér. Nikdo v tu chvíli nevěděl, co bude, v jakém časovém horizontu by mohlo dojít ke zlepšení celkové situace, natož kdy dojde k znovurestartování soutěží. Přesto se každý dle svého nejlepšího svědomí a dostupných podmínek připravoval na návrat do závodů. Ani jako profesionální sportovci jsme se nemohli dlouho řádně připravovat. Bazény zůstaly na dlouho uzavřené. Naštěstí běhat a na kolo se dalo, pokud jste nepřekročili hranice svého okresu :).
Když se v létě začal svět vracet do normálu, konaly se i první závody. Deset dní před plánovaným WTS v Hamburku nám bylo oznámeno, že se ze závodu stává jednodenní mistrovství světa. Jasně, ještě nám to mohli říci den dopředu :). Kdekdo se oháněl rovnými podmínkami pro všechny, ale to, že spousta států měla stále uzavřené hranice bez možnosti vycestování, v tu chvíli nikoho nezajímalo. Hlavní bylo jediné, kvůli sponzorským povinnostem závod za každou cenu uspořádat. Došlo ke změně lokality z atraktivního centra města za dvoumetrové neprůhledné ploty zamezující vstup veřejnosti do odlehlého parku. Závod se konal za přísných hygienických opatření. Jelikož byl také přesunut z červencového termínu na září, provázela ho nepřízeň počasí a poměrně chladné teploty. Moje ‘’oblíbené počasí’’:). V posledním kilometru jsem naprosto vytuhla a z Top 20 se propadla na konečné 29. místo. Byl to jeden z mých ‘’nejdelších”kilometrů v životě a samotný závěr závodu byl pro mě i přes poměrně příznivý průběh velice frustrující. Největším zážitkem tohoto roku se tak pro mě stala účast na Mistrovství světa v půlmaratonu v polské Gdyni, kterou jsme si vybojovala na základě 2. místa na MČR a v soutěži týmů, protože čtyři české závodnice dokázaly zaběhnout čas pod 1h15min. Bylo to pro mě oživení po ‘’sezóně nesezóně’’. Závod bez stresu a tlaku na umístění, možnost zažít něco jiného a porovnat MS v jiném sportu. Pro umístění mezi světovou špičkou, kde v samotném závodě padnul nový světový rekord, jsem si nejela. Vytvořila jsem si však nový osobní rekord, který upevnil mou pozici mezi historicky nejúspěšnjší osmičkou českých běžkyň na této trati, a pomohl k 11. místu v soutěži týmů.