Díky tomu, že jsem na letošních evropských šampionátech vybojovala 3. a 4. místo, naskytla se mi zajímavá možnost bojovat o pódium v celkovém pořadí evropského poháru. O prvenství jsem sice již bojovat nemohla, protože vedoucí Ruska měla započítány o dva závody více. Další místa však byla stále otevřená. Podmínkou byla účast na finálovém závodě ve španělském městečku Melilla.
Melilla sice patří pod španělskou vlajku, nachází se však na africkém pobřeží obklopena Marokem. Zabírá pouhých 12km2. Samo o sobě je město poměrně nezajímavé a kromě historické pevnosti v něm toho k vidění moc není. Ve známost v nedávné minulosti vešlo hlavně tím, že je to hlavní transportní místo afrických uprchlíků do Evropy. Z toho důvodu ho chrání osmi metrový trojitý plot. Ten jsem naštěstí neviděla. Úplně mi stačil dvojitý vytyčující hranici s Marokem. Byla jsem moc ráda, že jsem tentokrát nemusela cestovat sama, ale jel se mnou trenér J.Seidl. Jeho stoprocentní servis vždy udělá hrozně moc.
Týden před závodem jsme onemocněla, příprava tudíž nebyla zcela ideální. Transport do Melilly také neproběhl úplně hladce, protože naše zavazadla zůstala v Madridu. Překvapivě mi přiletělo kolo. Jinak jsem měla už jenom plavky v příručním zavazadle. Díky pomoci francouzské závodnice Emmie Charayron, která mi půjčila alespoň tričko, šortky a plavecké brýle, jsem mohla den před závodem absolvovat oficiální prohlídku trati a rozplavání. Úleva byla značná, když se v podvečer mé věci objevily. Konečně jsem se mohla začít chystat na závod.
Můj ‘’oblíbený’‘ beach start dopadl obdobně jako posledně. Po třech krocích-skocích jsem se poroučela k zemi. Celé první kolo jsem musela stahovat ztrátu. Takticky se mi velice dobře povedlo obeplavat všechny bóje, až jsem se dostala na třetí pozici. V druhém okruhu jsem ke konci cítila, že mi po nemoci docházejí síly a nechala se zbytečně semlít, což mi znepříjemnilo začátek cyklistické části, kde jsem musela dohánět nepatrnou ztrátu. Cyklistika tentokrát nebyla v moc rychlém tempu a bylo jasné, že se rozhodne na běhu. Tam už jsem asi byla i svými myšlenkami, když jsem se v posledním cyklo okruhu poroučela k zemi. V podstatě zbytečný pád. V první chvíli jsem si samozřejmě myslela, že je po všem. Když se mi podařilo nahodit řetěz a zkontrolovat nulové oběti na životech, vyrazila jsem ke stíhací jízdě. Překvapivě má ztráta v druhém depu nenarostla na více než 30s, přesto to byl před závěrečným během obrovský handicap. V prvních pěti kilometrech jsem v podstatě ani nesbíhala závodnice přede mnou. Bylo velice náročné zkrotit negativní myšlenky a koncentrovat se pouze na postup vpřed. Jsem si jistá, že nebýt detailních informací a povzbuzování na trati přímo od trenéra, můj výsledek by se neleskl zlatem. Až necelý kilometr před cílem se mi podařilo dostihnout dosud vedoucí závodnici. Obrovská úleva a také odměna za bojovnost a důkaz, že člověk musí vždy bojovat až do konce.