Netrvalo ani týden a už jsem stála znovu na startu evropského šampionátu. Tentokrát na tratích sprint triatlonu v německém Düsseldorfu (tj. polovičních distancích oproti klasickému olympijskému triatlonu). Tento závod byl důležitý převážně z toho důvodu, že ITU (mezinárodní triatlonová unie) bude v létě schvalovat, zda olympijský závod na Hrách v Tokiu v roce 2020 zůstane na olympijských tratích, nebo se přesune právě na tratě sprintu, které jsou atraktivnější pro média i diváky.
Při závodě jsem se pohybovala hned od začátku vpředu. Na kole vykrystalizovala cca. 20ti členná vedoucí skupina a bylo jasné, že se rozhodne v běžecké části. Až do poslední chvíle jsme byly čtyři na tři medaile. Závěrečný finiš byl velice technický, na posledních 200m nás čekaly dvě pravoúhlé zatáčky, na které jsem doplatila. Hned v první z nich jsem měla menší kolizi s divákem, který se vykláněl do trati pro co nejlepší záběr. Dost mě to rozhodilo z rytmu a minimálně stříbro jsem zde ztratila. Každopádně za medaili jsem ráda, protože mezi pódiem a č tvrtým místech, kterých už mám dost, je propastný rodíl. Závod byl velice vyrovnaný a dramatický až do posledních metrů, první čtyři závodnice dělily pouhé 3s. I to je důvod, proč se uvažuje o změně olympijského programu, přestože by tak triatlon ztratil svou krásu a výjimečnost ryze vytrvalostní disciplíny.