Tak jako brazilský karneval, výřily mi v hlavně v poslední době tisíce myšlenek. Pokusím se vám je alespoň trochu přiblížit.
Dvě hodiny dřiny a čtyřletý cíl je pryč. Sto dvacet minut, do kterých jste investovali mnohonásobně více. Čas, který jste do přípravy vložili, se vyčíslit nedá. 55 žen, 3 medaile a na konci mnoho zklamaných tváří, tako jako i ta moje.
Cesta na mé třetí olympijské hry začala už dávno. V podstatě na začátku roku 2013, kdy jsem dostala nabídku připravovat se v prestižní zahraniční tréninkové skupině. Za tu dobu jsem dosáhla na některé ze svých největších úspěchů. Více si však cením toho, že se mně podařilo vyhnout se veškerým vážným zraněním a výsledky jsem celkově více stabilizovala. Oprávněně jsem tak myslela na vylepšení svého londýnského výsledku (15. místo OH Londýn 2012).
Možná už střípky událostí před samotným závodem napovídaly, že mi letos hvězdy nejsou úplně nakloněny. Velice dlouhou dobu jsem musela žít v nejistotě, zda se olympiády bude moci zúčastnit můj osobní trenér J.Seidl. Nakonec vše dobře dopadlo, jak píšu v přechozím blogu, ale psychicky mi celá kauza během připravy vůbec nepomáhala. Do Ria jsem také jako jediná ze skupiny 6 lidí odcestovala bez neoprénu. (Při OH platí velice specifická kritéria pro sponzory a každá firma, proto musela přizpůsobit své výrobky). Firma Roka nám do Španělska zaslala zcela nové neoprény. Všem byly doručeny, ale můj se zalíbil celníkům, tak si ho tam nechali. Nezbývalo, než se modlit, aby teplota vody neklesla pod 20C. (To se naštěstí také nestalo, teplota vody se udržela na 20,9C). I vybalení prasklého rámu kola se rychle vyřešilo. J. Seidl myslel opravdu na všechno. Přivezl mi nejen celou nafasovanou olympijskou výbavu, ale i zbrusu nový rám (jen tak pro jistotu). Nebýt jeho prozřetelnosti, bylo by v Riu velice obtížné toto vyřešit. Veškeré menší i větší nepříjemnosti jsem před závodem hodila za hlavu, abych šla na start v co nejlepší náladě.
A tak plynuly dny do závodu dále. Jelikož se náš závod konal na slavné pláži Copacabana, vzdálené cca. 40km od olympijské vesnice, byly předzávodní dny velice hektické, když jsme dojížděli na cyklistické tréninky přímo na trať závodu. Chtěla bych ještě jednou moc poděkovat ČOV, že mi umožnil azyl v apartmánu v dějišti závodu a po čtvrtečním briefingu jsem si konečně mohla před závodem vydechnout.
Startovní čísla se pro olympijský závod losují dle národů, aby byli vždy závodníci/ce z jedné země společně. Mně připadlo číslo 25, které mi v depu nedávalo moc výhodnou pozici téměř na konci modrého koberce. Startovní čísla na mole jsme si vybíraly samy podle olympijského rakningu. I tento proces má však na OH svá specifika. Oproti normálním závodům ITU, kdy si vybíráte svou pozici při nástupu na startovní molo, jsme si pozice vybíraly již ve čtvrtek při briefingu, přičemž TOP 10 si vybírá na slepo a jejich jména jsou odhalena až úplně na konec. Já jsem si vybírala jako 11. Přede mnou vlevo devět slepých polí a jedno osamělé vpravo. Jelikož mám ráda krajní pozice, bez velkého váhání jsem zvolila startovní místo č.2, tedy druhé zprava. Po odkrytí nejlepších závodnic jsem zjistila, že vedle mě bude na startu Vicky Holland, pozdější bronzová medailistka a velice dobrá plavkyně, takže jsem byla spokojená.
Startovní výstřel. Copacabana. Bělostný písek, azurová voda a vlny tak akorát. Přes první klopýtám a plavecké brýle se mi plní vodou. 1500m je dlouhá vzdálenost, abych ji absolvovala po slepu, takže zastavuji a vylévám vodu z brýlí. Několik velmi rychlých temp, pokračuju dál přímo v nohách V. Holland. Katastrofa zažehnána. Necítím se nějak extra, ale pohodlně se usazuji v balíku. Absolutní přehled mně však chybí, trochu vody mi v brýlích přeci jen zůstalo. Překvapivě klidná situace okolo první sady bójí, ne už tak okolo druhé. Klasická mela, pěstě, ztrácím plaveckou čepici, bohužel i cennou pozici v hlavním poli. Po 20ti minutách je plavecké martyrium u konce. (V té chvíli jsem ještě netušila, že to vlastně byla nejlepší část závodu). Z vody vylézám se ztrátou 20s na nejlepší plavkyni Carol Routier. Jelikož mi je Carol schopná dávat při tréninku i 5s na 100m, je to super výkon. Ale ouha, i když je ztráta minimální jsem až na samém konci hada vedoucích závodnic mířících do depa. Skáču na kolo a “pláču”. Vedoucí skupina se zformovala neuvěřitelně rychle. Vpředu nechyběl nikdo z favoritek a nikdo nezaváhal. Potřebovala jsem být o 5s rychlejší. I to je hranice mezi úspěchem a propadlištěm dějin. Pravý závod se v té chvíli začal odehrávat beze mě. Dávám si první okruh sólo, než mě dojede druhá skupina. Postupně sjíždíme několik odpadlic z prvního balíku, ale naše ztráta neustále narůstá. Přestože podáváte maximální fyzický výkon, v této chvíli vás přemůže únava psychická. Závod už nejde zvrátit, už můžete bojovat pouze o třetí desítku. A to v žádném případě nebyl výsledek, za kterým jsem do Ria jela. Bylo těžké se s tím smířit a bojovat ještě dalších 10km na běhu. Běžecký výkon byl v mém podání spíše průměrný, ale snažila jsem se předtím dost pracovat na kole a kromě Ashleigh Gentle mě z mé skupiny porazily závodnice, které se v cyklsitické části šetřily v balíku, takže jsem s tím nemohla nic víc dělat. Mé třetí olympijské hry a 27. místo. Výsledek, který si za rámeček nedám.
Celý závod překvapil mnoho expertů. Čekalo se, zda někdo zaútočí na výsosnou pozici Gwen Jorgensen a pokusí se jí alespoň trochu znepříjemnit cestu za zlatem. To se však nestalo. Jediný výkon, který tak vyčnívá nad ostatní, je výkon obhájkyně zlata z Londýna N.Spirig, která byla nejdéle schopná sekundovat Gwen v běžecké části po extra výkonu na kole a na své možnosti hlavně ve vodě. Spirig byla také ta, kdo “zhatil můj plán B: hop on the Spirig train to catch the front group” :).
Co ještě říci k Olympiádě v Riu? První olympiádě na území Jižní Ameriky? Organizátoři obstáli se ctí, nepřekročili však svůj stín. Drobné nedostatky byly a tolik diskutované jídlo v olympijské jídelně opravdu nestálo za moc a to nejsem extra vybíravá. Oproti Londýnu to byl obrovský krok zpátky. Chyběla hlavně bezprostřední atmosféra ryzího sportovního nadšení, divácká kulisa a zapálení, protože lidé v Brazílii mají úplně jiné starosti všedního dne.