Ani jsem netušila, že po tolika letech na závodním okruhu mě během pár měsíců může potkat tolik nových zážitků. Jelikož jsou veškeré mé reportáže velice upřímné, nebudu ani v této skrývat nemilosrdnou realitu. Následující řádky proto nedoporučuji číst slabším povahám, ani jako oddechové čtení před obědem nebo ke kafíčku.
Vrcholový sport, to není jen bouchání šampaňského na stupních vítězů, vrcholový sport je velice krutý a nemá slitování.
Po ME v Lisabonu jsem konečně doléčila veškeré potíže se zády a před odletem na trénikový kemp jsem tak byla plně připravená na těžký trénink v horách. Po necelých třech týdnech v nadmořské výšce jsem se cítila velice dobře a do Stockholmu se těšila. Boj o TOP 10 byl opět tu.
Zhruba 15 minut před startem, když jsme již byly připraveny k nástupu na ponton, jsem se dostala do prekérní situace, kdy jsem ucítila nutkavý pocit požít toaletu. Bohužel, když máte na sobě neoprén a závodní dres není to úplně lehce proveditelné. V dané chvíli s tím již nešlo nic dělat, tak jsem si říkala, že to v zápalu boje přejde, jako již tolikrát, kdy to byla pouze otázka nervozity. Start jsem neměla idální, voda byla robouřená, takže jsem se v balíku vůbec neorientovala. Při přeběhu do druhého kola se však vedle mne objevila taková jména jako Vicky Holland a Helen Jenkins, takže jsem se uklidnila, že zas tak špatně neplavu. První depo jsem zvládla opět excelentně a vyjížděla na čele naší stíhací skupiny. Vpředu hned od úvodních metrů nasadila vražedné tempo pozdější vítězka Flora Duffy. Za ní byla trojice skvělých plavkyň, které jsme však brzo dojely. Po dlouhé době se mi jelo na kole výborně, technická trať mně seděla. Druhé depo opět na jedničku a na běhu jsem se pohodlně usadila ve vedoucí skupině. Pohodlí bohužel netrvalo moc dlouho. Již na druhém kilometru začala má střeva pracovat na plné obrátky a nastolila jsem “běh se zátěží”. V tomto stavu jsem nebyla schopná akceptovat tempo vedoucí skupiny. Za celou kariéru se mi nic podobného nestalo. Na tréninku si člověk zastaví, odlehčí a směle pokračuje dál. Co ale dělat v závodě, který se odehrává v jedné z největších evropských metropolí a kde na trati ohraničené bariérami není úniku? Pohltil mě pocit naprostého zoufalství. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, takže mi nezbývalo než běžet dál :). Upřímně se přiznám, že pokud bych neběžela v první skupině, ze závodu bych ihned odstoupila. Největší boj tak opět začal sama se sebou. Se svým tělem, ale i se svou myslí. Cítila jsem se hrozně nejen fyzicky, ale také jsem byla hrozně zahanbená. Dlouho jsem běžela osamoceně na sedmém místě. V posledním okruhu mě doběhly dvě soupeřky, kterým jsem bohužel podlehla ve finiši. Skončila jsem v TOP 10, ale dobře věděla, že v ideálním případě jsem měla mnohem navíc, takže výsledné pocity byly dosti smíšené.
Po doběhu mé problémy bohužel ještě neskončily a já prožila jednu z nejhorších nocí v životě. Ještě, že se mnou i tentokrát byl můj trenér Jiří Seidl a ochotně ještě ve 22:30 obíhal Stockholm a hledal non stop lékárnu. Když jsem následujích 24h nemohla nic pozřít a vylučovala již pouze krev, znervóznělo to už i mě samotnou. Příznaky ukazují nejpravděpodobněji na otravu jídlem. Kvalita vody také nebyla valné úrovně, ale penne all pollo si příště před závodem asi také už nedám.
WTS Stockholm – 9. místo
