Rány z Abu Dhabi se ještě nestihly ani zahojit a už jsem stála znovu na startovní čáře. Tentokrát u protinožců v Mooloolabě. Ikonický závod s dlouholetou tradicí je triatlonem v ryzí podobě. Letos jsme si “beach start” užily dosyta. Kely Slater by byl za takové vlny rád.
Můj start byl opravdu žalostný. Ještě než jsme smočily nohy v oceánu, zaujala jsem pozici v druhé řadě. První vlna. Klopýtám a poroučím se k zemi. Pokouším se o několik delfínových skoků. Kouknu doprava. Nic. Kouknu doleva. Nic. Asi budu muset trochu zabrat. Vůbec se pro jednou nemlátím, protože celé startovní pole je přede mnou. Ona to zas taková výhoda nebude. Naštěstí je teď moje plavecká forma solidní a brzy si buduju pozici v hlavním poli.
Plavání definitivně rozhodlo dnešní závod. První skupině, která měla cca. 10s náskok, se podařilo chytit perfektní vlnu a najednou z toho bylo přes 30s. Kolo proběhlo v poklidu, do stíhání uprchlic se tradičně nikdo nehnal a naše ztráta ještě narostla. Podium z toho tentokrát nebude. Uvidíme, co se dá dělat s TOP 10. Balík byl opět velice nervózní a já odpočítávala okruhy bez karambolu. Vystřelila jsem první z depa, dostala se do dobrého rytmu a brzy se schovala v čelní skupince rychlých běžkyň ze svého balíku. První občerstvovačka. Osudný moment. Ležím na zemi. Přes mě běží téméř celá skupina. Má motivace klesá k bodu mrazu. Po závodě se mi omlouvá mladá Estonka, že mi podtrhla nohu. Málo platné. Po pádu se běžecká trať mírně zvedala do kopce a bylo pro mě velmi obtížné dostat se zpět do tempa a také jsem ztratila kontakt s čelem. Už je tu zase, jen boj s vlastním já. Se 17. místem nejsem rozhodně spokojená.
Již tento týden jsem se zabydlela o něco severněji od Mooloolaby, v proslulém městě Noosa, které je mekkou místních triatlonistů. Zde strávím nadcházející měsíc přípravou na druhý závod seriálu WTS na „Zlatém pobřeží“ Gold Coast.