Po závodě v Chicagu jsem konečně dorazila domů do Čech. Čekal mě necelý měsíc převážně udržovacího tréninku před závěrečným závodem v Turecku. Brzy se však ukázalo, že tělu se už moc nechce absolvovat vysokou zátěž. Krevní testy prokázaly zánět ledvin, který byl s největší pravděpodobností způsoben při velmi chladném závodě v Edmontonu. Závod v Alanyi jsem však zrušit nechtěla, protože vše již bylo zařízené a pro mě to byl v podstatě závod za odměnu. Ne všude se můžu těšit z pětihvězdičkového hotelu placeného pořadateli a letenky v business class. Trénink jsem tedy přizpůsobila nižší zátěži, nicméně jsem stále byla připravená bojovat o nejvyšší příčky. Až do úterý před závodem, kdy jsem chytla střevní virózu. Bohužel jsem se jí nezbavila až do pátku. Závěrečných pár dní o suchém pečivu a banánech vůbec ideálních nebylo a já věděla, že závod bude velmi těžký, protože jsem ztratila moc energie. Plavání bylo dost za mým standardem, ale v tomto případě s přehledem stačilo na hlavní skupinu. Na kole se brzy utvořil jeden velký balík čítající téměř čtyřicet závodnic, tempo se podobalo spíše nedělní vyjížďce a bylo jasné, že se bude rozhodovat až na běhu. Po nemoci jsem bohužel musela vzdát boj o podium. Ten byl za současné situace nereálný. Až do posledního okruhu jsem běžela na 5. místě, ale ve velkém horku a vyčerpání jsem ho nedokázala udržet a v posledních 2 km se propadla na 8. příčku. Sezóna je tedy u konce! Nelituji, že jsem do Turecka odcestovala, přestože konečný výsledek neodpovídal mým ambicím. Někdy je však i samotné protnutí cílové pásky malým vítězstvím.