Z mrazivého Edmontonu jsem se se skupinou přesunula necelých 30 km od konání finálového závodu seriálu WTS v Chicagu, abychom optimalizovali aklimatizaci a v posledních dnech před samotným finále již nemuseli absolvovat dlouhé cestování. V posledních deseti dnech se toho už natrénovat opravdu moc nedá, takže jsme se snažili hlavně udržet a vybrousit stávající výkonnost. Do závodu jsem šla dobře připravená, ale již se začínaly projevovat první příznaky totálního prochladnutí z Edmontonu.
Plavecká část se odehrála v neoprenech v Michiganském jezeře. Při přeběhu do druhého okruhu jsem si všimla díry, která se otevřela o několik závodnic přede mnou a druhé kolo jsem musela jít úplně na krev, abych se dostala zpět do hlavního balíku. To bylo zřejmě příčinou, že jsem nedokázala zachytit formování prvního balíku hned na začátku cyklistické části. Brzy jsem byla pohlcena druhým balíkem. Ten však tentokrát poměrně dobře spolupracoval a na technicky náročné trati si udržoval stále cca. minutový odstup, s kterým se stále ještě dalo něco dělat. Neustálé nástupy si však vyžádaly svou daň a při snaze ušetřit co nejvíce energie jsem v jedné z 35ti 180ti stupňových zatáček zavadila o kolo závodnice přede mnou a ocitla se na zemi. Dostala jsem křeč do lýtka, zůstala zaklíněná pod kolem a na nohy mi museli pomoci až ochotní diváci, kteří kvůli mně překonali ochranné traťové bariéry. Velké zklamání a konec závodu!
Finálový závod rozhodně nedopadl podle mých představ a vzhledem k tomu, že byl 1,5krát více hodnocený než ostatní sériové závody, nemohla jsem si s nulovým ziskem vylepšit ani udržet stávající pozici v seriálu WTS. Ve slibně rozjeté sérii jsem nakonec spadla na 21. místo, které zcela nenaplnilo mé očekávání poté, co jsem na začátku roku vylepšila české maximum na 4. místo v jednotlivém závodě. Pozitivní je, že na olympijskou kvalifikaci tento výsledek žádný vliv neměl. Mám dostatek bodů z ostatních vyvedenějších závodů a stále si tak držím výbornou pozici v TOP 10.