Když jdete na start a říkáte si, zda to má vůbec smysl, je něco hodně špatně. Tím nemám na mysli ani nervozitu, ani zdravotní stav, či jiné indispozice. Závod v kanadském Edmontonu pokořil všechny dosavadní rekordy, nebo spíše minima, co se počasí týká. Teplota vzduchu 6C, teplota vody 16C a déšť. “Ideální” podmínky, abyste venku běhali polonazí v mokrém dresu. Přestože jsem během své kariéry zažila již několik chladných závodů, tento byl jednoznačně NEJ. V současné chvíli mohu opravdu říci jen jediné, že jsem ráda, že jsem z něho vyvázla “se zdravou kůží”.
Plavecká část je v Edmontonu specifická, protože se odehrává ve velice malém jezírku v místním Hawrelak parku. První bójka je velice blízko po startu, což výrazně zvyšuje nelítostné boje o pozice zpočátku závodu. O rozplavání jsem tentokrát ani neuvažovala. Jediným cílem před startem bylo udržet se co nejdéle v teple. Na první bójce byla obrovská mela a to byl teprve samotný začátek boje o přežití. Můj plavecký výkon byl spíše průměrný, více ran jsem schytala, než rozdala. První depo mě však katapultovalo na čelo stíhací skupiny. Jako již tradičně nebyl ve skupině výrazný zájem o spolupráci a ztráta na čelo pomalu narůstala. Jely se 4 okruhy. Během třetího jsem přestala cítit prsty na rukou. Naštěstí byla trať víceméně rovinatá, takže jsem nemusela tolik přehazovat. Úplně prokřehlá jsem dorazila do druhého depa, kde se ukázalo, že nazout si boty a rozepnout přilbu bude tentokrát velký problém. Trvalo mi to o dost delší dobu než obvykle, přičemž jsem dostala křeč do lýtka. Na běh jsem i přesto vyrazila s odhodláním. Pokud bych zaběhla svůj standard, byla zde stále velká šance na Top 10. Odhodlání však netrvalo dlouho. Již zhruba po 500m jsem dostala šílené křeče do břicha, což se mi nikdy v životě nestalo. Tělo však bylo zimou stažené a fungovalo pouze na autopilota. Myslím, že jsem si sama nedokázala zcela připustit, jak výrazně mě dané podmínky negativně ovlivnily. Přeci jen patřím k nejsubtilnějším závodnicím na okruhu. Spíš silou vůle a automatizací pohybů klást jednu nohu před druhou jsem se dostala do cíle. Výsledek mohu hodnotit pouze jedním slovem: PŘEŽILA. To jsem však nevěděla, že to nejhorší mě teprve čeká. Jakmile člověk zastavil, ihned se dostavily známky podchlazení. Malátná jsem se dopotácela do závodního stanu, kde se mě tým mediků pokoušel pod izolační fólií a dvěma přikrývkami rozehřát. Až když mě po chvíli přenesli přímo před topení, jsem byla schopná komunikace. Byl to jednoznačně nejhorší závod, jaký jsem kdy zažila. Samozřejmě tu byla možnost závod vzdát, kterou využila nejedna závodnice. Asi jsem však nejenom sobě chtěla dokázat, že dokážu bojovat i v nepříznivých podmínkách. Neregurélní podmínky výrazně zamíchaly i výsledkovou listinou, v popředí se vyskytla řada statnějších závodnic s větší izolační vrstvou. Snad k nám počasí v příštích závodech bude milostivější a já budu moci podat plnohodnotný výkon.
WTS Edmonton – 21. místo
