Po Londýně konečně nastal vytoužený odpočinek před těžkým tréninkovým blokem v Pyrenejích. Začátkem června jsem se společně se svou tréninkovou skupinou přesunula do francouzského města Les Angles v nadmořské výšce cca. 1650m. Všichni kromě mě se připravovali na důležitý závod v Riu de Janeiru, který byl jedinou šancí seznámit se s olympijskou tratí pro příští rok a pro mnohé země také kvalifikačním závodem na OH. Tomu také odpovídaly těžké tréninkové dávky. Když jsem tedy přijela do Ženevy, věděla jsem, že jsem připravená v podstatě na vše. Těžká cyklistická trať i tropické vedro byly příjemným bonusem.
Závod se bohužel od začátku nevyvíjel podle mých představ. Skvěle jsem odstartovala a držela výbornou pozici v balíku, jenže mě začalo téci do brýlí. Vodu jsem si zkoušela několikrát vylít, ale pokaždé se dostala zpět. Až po závodě jsem z fotografií zjistila, že mi brýle netěsnily kvůli nízko nasazené plavecké čepičce. Díky plavání po slepu jsem postupně ztrácela výchozí dobrou pozici a v začátku cyklistické části nechytla první balík, čímž pro mě prakticky skončil boj o medaile. Na kole ztráta našeho balíku narostla na hrozivých 2:20. Do běžecké části jsem tak šla poměrně demotivovaná. Ve velkém horku však soupeřky vpředu uvadaly jedna za druhou a já se druhým nejrychlejším během probojovala až na konečné 4.místo. To mě však v danou chvíli opravdu neuspokojilo. Medaile v tomto závodě byla více než realná a nebýt prokletých brýlí, nejspíš bych mohla bojovat i o vítězství.