Dalo by se říci, že Gold Coast byl pravý opak Aucklandu. A to, co se výsledku i zázemí týče. Pořadatelé tentokrát poskytli většině závodníků zdarma ubytování v luxusním hotelu QT na vyhlášené pláži Surfers Paradise. Tentokrát jsem se tedy předzávodnímu shonu nevyhnula. Bylo by však dobře, kdyby se ITU vrátila k osvědčenému modelu ubytování zdarma minimálně pro TOP 10.
Už v pátek před závodem jsem se cítila nějak divně a bohužel mi k tomu ještě nesedla večeře, takže v den závodu jsem věděla, že dnes to nebude snadné. K mému překvapení jsem vylezla z vody pouze 30s za první, což je nejmenší rozdíl za hodně dlouhou dobu. Opět jsem kolem sebe měla dost silných cyklistek, takže ideální začátek. Jenže jsem skočila na kolo a začalo pravé peklo. Chtělo se mi hrozně zvracet a nohy nechtěly vůbec spolupracovat. V prvním okruhu jsem prosela, co se dalo, a uchytila se až v následující skupině, která vyplavala téměř celou další minutu zpátky. V tu chvíli byl pro mě závod u konce. Vepředu silná dobře spolupracující skupina v úniku, velmi početný druhý balík a až za ním já ve třetí skupině, která nabírala ztrátu s každým dalším okruhem. Bylo mně neustále špatně od žaludku, přičemž jsem ztratila i vůli vydat ze sebe maximum. Přes veškeré myšlenky na DNF jsem se dostala do cíle. Rozhodně ne však na místě, na které bych mohla být pyšná. Závodní kalendář je letos neuvěřitelně nabitý, takže už za 14 dní mám šanci na reparát. Tentokrát v Jihoafrické republice.