Upřímně řečeno mě překvapuje, že se některé destinace vůbec mohou dostat na okruh závodů tak významných jako je světový pohár. Platí to i o právě proběhnuvším závodě v kolumbijské Cartageně. Alespoň vím, kam už se v budoucnu nepodívám. Jednou mi to bohatě stačilo :). Cartagena je dle Wikipedie ekonomicky vyspělá turistická destinace. S touto informací jsem se při odletu těšila, že opět poznám nějaké pěkné nové místo. To jsem se však mýlila. Rozhodně nejsem žádný zhýčkaný turista, protože posledních pár let jsem strávila poznáváním nových krajů s batohem na zádech a spala převážně pod stanem, do Cartageny bych však na dovolenou opravdu nejela. Město sice má opravdu pěkné historické centrum, které je pozůstatkem koloniálního osídlení a od roku 1984 je zapsáno na seznamu světového dědictví UNESCO, tím však veškerá pozitiva končí. První dojem po příletu je špína. Ať už je to dáno pískem z pláže či rozestavěnými hotely, špína byla to, co mě uhodilo do očí. Místní lidé také mají velmi špatnou úroveň znalosti angličtiny, dokonce ani pracovnice na letišti při odbavení na cestě zpět angličtinu neovládala. Ještě, že jsem se alespoň na nějaké základy španělštiny rozvzpomněla.
Další nedostatek je opravdu velmi špatná kvalita silnic. „Ideál“ pro lehké závodní pláště. A co ještě nechápu, proč je zde závod pořádán v říjnu, který platí za nejdeštivější měsíc v roce. Díky silným dešťovým přeháňkám muselo dokonce tři dny před startem dojít ke změně trati a jejímu přesunu na bezpečnější místo. Došlo i ke změně času startu samotného závodu. Při původním startu v 7:15 jsem nejásala nadšením, co jsem tak asi mohla říct na 6:45. Ještě že jetlag fungoval a já byla každý den vzhůru už ve 4h. Na start jsem jela ještě za tmy a na obzoru se blýskalo. Sice jsem se poprvé v životě na start postavila se startovním číslem 1, největší favoritkou byla jednoznačně olympijská vítězka z Londýna Nicola Spirig. Měla jsem trochu obavy, kam se postavit na start, ale ryze v kolumbijském stylu jsme ještě ani 5min před startem neměly vyznačenou startovní areu. Že nestála cílová brána, to mě ani tak nepřekvapovalo, protože přece měli na postavení ještě skoro dvě hodiny, než doběhneme do cíle :). Svůj závod jsem naneštěstí pohřbila hned ve vodě. Od příletu jsem cítila, že se mi nepovedlo zcela aklimatizovat, ve vodě jsem byla hrozně malátná a neměla žádnou sílu. Minuta ztráty na nejlepší plavkyně nebyla až tak děsivá, ale naše skupina na kole byla absolutně dezorganizovaná, takže ztráta v cyklistické části narostla skoro na dvě minuty. S tím už se v současné době i se seberychlejším během velmi těžko něco dělá. Seběhla jsem více než deset závodnic z první skupiny, přesto to na lepší, než 12. místo nestačilo. Musím uznat, že ambice byly vyšší, ale na druhou stranu, skončit 12., když máte absolutně „off day“, není zas tak špatné. Když už se mi nepodařilo naplnit závodní cíle, zvládla jsem alespoň cíl číslo 2 a to, stihnout před zavírací dobou hotelovou snídani. Přeci jen nějakou výhodu brzký ranní budíček měl :).