Musím přiznat, že se mi do Turecka zrovna moc nechtělo. Týden po finále v Edmontonu jsem se totiž zúčastnila závodu německé Bundesligy v Hannoveru. Závodu, který ukončil můj pád hned v první zatáčce na deštěm promáčeném podzimním listí. V první chvíli jsem si myslela, že to není nic vážného a chtěla v závodě pokračovat. Bohužel mi však zapadnul řetěz za bezpečnostní pojistku, takže jsem dál jet nemohla, protože kolo v tu chvíli nebylo pojízdné. Až druhý den jsem zjistila, že pád mi nepřivodil jen silniční lišej, ale také naražené žebra. Šílená bolest na další týden a velké omezení tréninku. V tu dobu jsme se opravdu proklínala, že jsem již zaplatila veškeré letenky na podzimní závody SP a jediné po čem jsem toužila, byl odpočinek a ukončená sezóna. Do Turecka jsem tak neodlétala připravená, jak bych chtěla. Startovní listina však nebyla nějak extrémně nabitá, protože většina závodnic z TOP 10 již sezónu ukončila, takže jsem šla do závodu se startovním číslem 2, hned za svou tréninkovou kolegyní Rachel Klamer, která zde loni vyhrála mistrovství Evropy.
Zhruba dvě hodiny před závodem se přihnala bouřka, takže jsem opět zvolila taktiku alá Stockholm a do depa se vydala až na poslední chvíli. Tam se mi ještě podařilo připravit přihlížejícím pěkné divadlo, když mi opět zapadnul řetěz za bezpečnostní pojistku a rozhodčí mě nechtěl pustit ven z depa k mechanikovi, takže jsem tam poletovala jak vítr v bedně. Před závodem jsem se tak opět nenudila. Plaveckou část po bouřce provázely velké vlny. Naštěstí se mi podařilo dobře zorientovat a z vody jsem vylézala v těsném kontaktu s čelem závodu. Bohužel naše skupina moc nespolupracovala a zhruba v polovině cyklistické části jsme byly dojety zbytke m startovního pole. Tempo bylo opravdu pomalé a velice nervózní, takže jsem jezdila většinou dost vpředu, abych se vyvarovala případným pádům. Do depa přijelo pohromadě 40 závodnic. Já jsem nechtěla ponechat nic náhodě, ohlídala si pozici vpředu a do běžecké části vyběhla jako první. Brzy se utvořila velká skupina, ze které postupně závodnice odpadávaly, až jsme zůstaly jen 4. Mezitím se však již odpoutala pozdější vítězka Maaike Caelers z Nizozemska, takže nastala taktická bitva čtyř holek o dvě medaile. Na finiš jsem si nějak extra nevěřila, ale nakonec to vyšlo nejlépe, jak mohlo, a já se mohla radovat z 2. místa.
Přede mnou jsou nyní ještě dva závody světového poháru. Pokud by se mi v nich podařilo výsledkově navázat na SP Alanya, zlobit se určitě nebudu. Už takhle jsou však oba závody hlavně bonusem k úspěšné sezóně.