Hned ze Stockholmu jsem se přesunula do Kanady, abych minimalizovala jetlag a únavu způsobenou dlouhou cestou. Bohužel jsem se stejně jako hodně dalších závodníků nevyhnula střevní viróze způsobené zřejmě kvalitou vody ve Stockholmu. První dva dny v Edmontonu jsem tedy docela protrpěla a většinu času strávila v koupelně. Do závodu však zbývalo poměrně dost času, takže šlo hlavně o to, se z toho co nejrychleji dostat a hlavně také doplnit ztracené kalorie. Celý týden jsem se totiž cítila dost oslabená.
Počasí v Kanadě mě příjemně překvapilo. Podvědomě jsem se chystala spíše na chladnější závod, ale celý týden se teploty pohybovaly nad 20°C a bylo krásně slunečno. Přestože Edmonton pravidelně hostil světové poháry v minulých letech, hlavně kvůli finanční zátěži a dlouhé cestě jsem zde závodila úplně poprvé. Závod se konal ve velice příjemné lokalitě Hawrelak Parku poblíž centra města a zázemí bylo perfektně připravené se vším všudy. Tratě se na první pohled nezdály extrémně těžké, ale v závodním tempu byly opravdu náročné.
Před závodem mně patřilo 13. místo ve světovém žebříčku a mým cílem bylo, ho při nejmenším uhájit. Do závodu jsem šla s čistou hlavou, neměla jsem co ztratit, žádný tlak ani žádné přehnané očekávání mě nesvazovaly. Startovní číslo 11 (2 závodnice z TOP10 musely bohužel závěrečné finále kvůli zranění vynechat) mi opět umožnilo velký výběr na startovním mole. Osudné se opět ukázaly první dvě bójky. Pozici, kterou jsem tam zaujala, jsem v podstatě do konce plavecké části už nezměnila. Při náběhu do druhého okruhu jsem zjistila, že plavu v nohách vítězky prvních dvou závodů WTS Jodie Stimpson, což nebylo vůbec špatné. Bohužel ani ona neudržela kontakt s čelem závodu a z vody jsme vylezly zhruba s 15s ztrátou na první balík. Od začátku cyklistiky tak bylo tempo úplně naplno. Postupně jsme sbíraly odpadlice z první skupiny, ztrátu se nám však úplně smazat nepodařilo. Z druhého depa jsem vybíhala po boku světové jedničky Gen Jorgensen a trojky Stimpson. „ Not bad!“ 🙂 Bylo jasné, že tempu bezkonkurenční Jorgensen opět nebude nikdo stačit, takže jsem se pohodlně usadila za Britkou. Pohodlně trochu v nadsázce, protože kolo bylo opravdu těžké a já vůbec nevěděla, jak závěrečných 10km přežiju. Nohy už mi jasně dávaly najevo, že se jim vysoké závodní tempo vůbec nelíbí. Strategie byla jednoduchá: „viset“ za ní jak nejdéle to půjde. Postupně jsme začaly předbíhat závodnice z prvního balíku a prokousávat se dopředu celkovým pořadím. V posledním kilometru jsem se od Britky dokázala odpoutat a naprosto vyčerpaná si doběhla pro 11. místo. Bohužel jsem neměla na trati žádné informace o časových odstupech, což mě v závěru velice mrzelo, protože TOP 10 byla na dosah. I tak jsem samozřejmě s dosavadním nejlepším nejen svým, ale také českým, výsledkem spokojená. Člověk, který by však nechtěl víc, nemá ani potenciální šanci se ještě zlepšit. Já vidím, že možnosti na zlepšení v mém výkonu stále jsou a chtěla bych v příštím roce nejenom klepat na brány TOP 10, ale také se v ní tak trochu porozhlédnout.
V celkovém hodnocení WTS (seriálu mistrovství světa) jsem se oproti předchozímu týdnu opět posunula o jedno místo výše a skončila 12. Oproti loňskému 23. místu je to velké zlepšení a důkaz, že jsem se vydala správnou cestou.