Z Kitzbühelu jsem ještě večer po závodě štafet přejela do Prahy, kde jsem strávila dva dny. Poprvé si zašla zaplavat na nově zrekonstruovaný bazén na Julisku, kde jsem se nemusela přetahovat a boxovat s veřejností. Absolvovala jsem i mítink s jedním ze sponzorů, rychle vyprala a bylo na čase zase balit kufry. Přelet do Chicaga i srovnání se sedmi hodinovým časovým posunem proběhlo poměrně dobře. Ovšem až na jednu „ maličkost“, nepřiletělo mi kolo. Když říkám kolo, myslím tím v podstatě naprosto všechno, tedy cyklistické tretry, závodní běžecké boty, neopren, náhradní oblečení. Ve čtvrtek jsem byla ještě klidná, protože do závodu zbývalo stále dost času. V pátek odpoledne jsem se už začala docela obávat. Když jsem šla spát v jednu v noci (to bylo ultimátum, které jsem byla ochotná obětovat čekání, protože spánek je nezbytnou součástí dobrého výkonu), měla jsem nervy na pochodu, protože kolo se stále neobjevilo. Ráno jsem nemohla dospat a v 7h jsem si konečně hodně oddychla, když jsem a recepci uviděla svou krabici. Do závodu zbývalo pár hodin, úkol číslo jedna bylo sestavit kolo. Po velice vyčerpávající noci jsem se rozhodla vynechat tradiční dopolední rozcvičení a dát do samotného závodu přednost odpočinku.
Start 12:30, teplota vody 18,8°C a překvapivé rozhodnutí ITU plavat bez neoprénu. Povolená hranice pro použití neoprénů je 20°C, prý však bylo moc velké teplo. Když se nás před startem většina po rozplavání klepala zimou, tak to tak rozhodně nevypadalo. V samotném závodě se však člověk zahřál ažaž. Na startu jsem měla díky nízkému startovnímu číslu možnost vybrat si výhodnou pozici vedle výborných plavkyň Moffat a Jenkins. V průběhu řazení k nám přišla ještě má tréninková kolegyně Carolina Routier, která je v současnosti nejlepší plavkyní ITU, takže jsem věděla, že lépe jsem si opravdu vybrat nemohla. Přestože jsme plavaly v jezeru (Michigan), díky větru byly poměrně velké vlny. Výbornou pozici v prvním okruhu se mi bohužel během druhého nepodařilo udržet a ztratila jsem kontakt s první skupinou. Technické kolo bylo opravdu náročné. V osmi okruzích nás v každém čekalo pět tzv. dead turns, čili otáček o 360°. To v podstatě znamená pokaždé téměř zastavit a rychlým sprintem se znovu rozjet. Mé nohy se ke konci opravdu necítily nejlépe. Celou dobu jsem se pohybovala ve druhé skupině, která si do depa přivezla 66s ztrátu na první balík. Od začátku běhu jsem si šla své tempo. Když mě míjela Gwen Jorgensen, to mě rozhodně nedokázalo rozhodit, protože dobře vím, že mé současné běžecké možnosti jsou někde jinde. A ve velkém horku hrálo obzvlášť důležitou roli, dobře své síly rozvrhnout. Již v druhém okruhu jsem doběhla některé ze závodnic z prvního balíku
a postupně se stále posouvala dopředu. Čtvrtý nejrychlejší běh, kdy jenom medailistky běžely rychleji, mě v závěru vynesl na 8. místo. S tím musím být samozřejmě spokojená, i když mně stále trochu hlodá
v hlavě, že jsem ve vodě měla uviset první balík. Mohlo to být ještě zajímavější :). Po všech předzávodních patáliích jsem však v druhé umístění v TOP 10 v posledních dvou závodech ani nedoufala.
Hned druhý den jsem se vrátila zpět do Španělska. Že mně opět nepřiletělo kolo, mě už tentokrát ani nepřekvapilo. V průběžném žebříčku WTS jsem se posunula na 11. místo. Přede mnou jsou ještě dva závody a finále. Nezbývá, než se pokusit toto umístění udržet, popřípadě ještě vylepšit,…