Moje zdejší poslední reportáž pochází z jihoafrického Kapského města. Realita byla taková, že ukopnutý prst ani po týdnu nepřestal bolet, takže na řadu přišel rentgen. Ten bohužel prokázal zlomeninu prostředníčku na levé noze. Do poslední chvíle jsem doufala, že se můj stav zlepší natolik, že budu moci absolvovat třetí díl WTS v japonské Jokohamě, ale nestalo se tak. Bolest byla příliš velká a já musela zcela omezit běžecký trénink. Mrzelo mě to, protože řada favoritek závod z nejrůznějších důvodů vynechala, takže šance na lepší umístění a bodový zisk byla větší. Ale co se dá dělat, i to je sport.
Abych se opět dostala do závodního tempa, zvolila jsem start koncem května start na českém poháru v Brně. Brno bylo velmi kvalitním tréninkem před nadcházejícím závodem WTS v Londýně, kam jsem přijela bez nějakých velkých očekávání. O to více jsem byla mile překvapena v cíli.
Londýn nás tentokrát ušetřil tradičního deště, na závod panovaly téměř ideální podmínky. Oproti předchozím ročníkům se tentokrát v Hyde parku závodilo na tratích sprint triatlonu, což bylo pro mě po dlouhé běžecké pauze plus.
Na pontonu se nejlepší závodnice rozdělily na obě strany a já si vybrala místo vpravo vedle jedné z nejlepších plavkyň, mé tréninkové kolegyně Sarah Groff. Plavání nebylo v žádném případě ideální. Když jsem však před sebou při výlezu z vody viděla jména okolních závodnic, věděla jsem, že teď už závod špatný být nemůže. Ihned jsme zformovaly balík, ve kterém nechyběla zvučná jména. O to větší bylo zklamání, že se nám nepodařilo dostihnout vedoucí, zhruba 15ti člennou, skupinu. Celou dobu jsme si držely asi 20s odstup. Ano, není to mnoho, ale při sprintu opravdu rozhoduje každá vteřina. Běh byl úprk od prvního metru. Snažila jsem s e nemyslet na to, že mě po tréninkovém výpadku musí každou chvíli dojít. Nakonec se to projevilo až v samotném závěru. Zhruba v posledním kilometru se zformovala velice silná skupina běžící o 6. – 12. místo, zahrnující i dvě britské závodnice: vedoucí ženu WTS Jodie Stimpson a dvojnásobnou mistryni světa Helen Jenkins. Běžet s nimi bok po boku do cílové rovinky a slyšet neustávající řev domácích fanoušků byl nezapomenutelný zážitek. Ve finiši mi už síly opravdu chyběly. V neskutečně našlapaném závodě mě dělilo od 4. místa 7s, avšak ihned za mnou byly ve vteřinách poskládány další závodnice. Konečně jsem zase vybojovala m&ia cute;sto v TOP 10! a to se sladkým pocitem, že vedoucí žena WTS zůstala tentokrát za mnou. S takovým výsledkem mohu být rozhodně spokojená.