Z Aucklandu jsem se hned druhý den přesunula na africký kontinent, do univerzitního města Stellenbosch vzdáleného zhruba 50km od Kapského města. Útočištěm se nám stal zbrusu nový komplex Stellenosch Academy of Sports. Moderní komplex s vlastní posilovnou, bazénem a v neposledním případě také kuchyní, takže jsme měli dostatek času věnovat se opravdu jen tréninku
a regeneraci. SAS je stálým bydlištěm jednoho z nejlepších ragbyových týmů na světě Springbok Sevens a také W.P. Rugby Institute. Já jsem měla tu možnost trénovat ve Stelenboschi již v roce 2008 před olympiádou v Pekingu, takže jsem věděla, že tréninkové prostředí je zde více než ideální. Během uplynulých let přibyl i 50m venkovní bazén, takže nyní již zde pro triatlonovou přípravu vůbec nic nechybí a Stellenbosh je vyhledávanou destinací mnoha zahraničních triatletů.
Na závod do Kapského města to bylo něco přes hodinu jízdy autem, což byl v porovnání s obvyklými několika hodinami letu příjemný luxus. Žádný jetlag, ani skládání kola do krabice. Kdo očekával závod
v pořádném africkém horku, ten byl asi překvapen poměrně chladným počasím okolo 20°C, které znepříjemňoval studený podzimní vítr. Kapitolou sama o sobě byla teplota vody. Oceán je zde studený
i v letních měsících, kdy se vyšplhá maximálě na 15°C. Nyní byla teplota 11,9°C. Dle pravidel ITU by se
v případě teploty vody pod 13°C měla rušit plavecká část. Na pravidla si ale nikdo při největší světové show nehraje, takže ledová koupel nás neminula. Ze zdravotního rizika nám plavání bylo alespoň zkráceno na jeden okruh, tedy 750m. Musím říct, že v tomto případě jsem si rozhodně nestěžovala. Tradiční rozplavání jsem za těchto podmínek vynechala a rozcvičila se pouze na suchu. To mi však nebylo moc platné, protože závod odstartoval s téměř 30min zpožděním. Z cyklistické trati totiž nebyla včas odkloněna doprava. To však v Africe nemůže nikoho v nejmenším překvapit :). Se startovním výstřelem jsem se tak vrhla do ledové lázně. Držela jsem velice dobrou pozici, ale po obrátce na bójkách na mě dolehl chlad, nebyla jsem schopná držet vysokou frekvenci záběrů a výrazně se propadla do středu startovního pole. Při výběhu z vody mě potkal malý incident. Zaškobrtla jsem
a natáhla se jak dlouhá, tak široká. Naštěstí mě to nestálo pozici v hlavním balíku. Ten byl poměrně početný a překvapivě čítal i velká jména. Proto jsem myslela, že se nám brzy podaří zlikvidovat náskok vedoucí třináctičlenné skupiny. To se nám však nepodařilo a do druhého depa jsme si přivezly velkou ztrátu přes dvě minuty. Můj běh ještě stále není optimální a navíc jsem v průběhu druhého ze čtyř okruhů začala pociťovat silnou bolest v levém nártu. Až v cíli jsem zjistila, že jsem celý závod absolvovala se zlomeným prostředníčkem na levé noze. Zřejmě jsem si ho ukopla při onom pádu při výlezu z vody. Co tedy dodat? Samozřejmě jsem chtěla dosáhnout lepšího výsledku, ale za daných okolností to nebyl žádný propadák. Za dva týdny začíná kvalifikace na Olympijské hry v Rio de Janeiru a konkurence nespí. Je vidět, že kvalita závodů se neustále posouvá vpřed. Jedním slovem bych celý závod zhodnotila jako dobrý, což je za tři. Pořád je hodně na čem pracovat.
Panoramatický pohled ze Stolové hory patřící mezi sedm novodobých divů přírody