První letošní závod mám za sebou. Mooloolaba je jedno z mých oblíbených míst. Samozřejmě mám na ni krásné vzpomínky díky premiérovému vítězství SP v roce 2010, ale samotné místo, pláž a trať závodu je to, co mám ráda. Taky už bylo na čase trochu se ohřát, protože počasí v Chistchurch se létu moc nepodobá.
Lhala bych, kdybych řekla, že jsem neočekávala víc. Bohužel zhruba týden před startem jsem se vybourala při jednom z cyklistických tréninků, což mělo výrazný dozvuk. Samotný pád sice nebyl žádné velké harakiri a stačila jsem se zvednout s úsměvem na tváři. Druhý den však vše začalo: naražená žebra a zápěstí. O ruku jsem se dva dny nemohla opřít, ale poté bolest odezněla, což bylo super. Žebra jsou však úplně jiná liga. Nejvíce naražená žebra bolí, když dýcháme, kašleme, kýcháme nebo se smějeme, takže vlastně pořád :). Pro mě bylo zpočátku největším utrpení vůbec vstát z postele. Největším problémem se však ukázal fakt restrikce dýchání. A co si budeme povídat, zrovna při závodě je dýchat docela potřeba. Plaveckou část jsme sice zvládla velmi dobře, v cyklistické se bohužel naplno projevily mé dýchací obtíže a já se nedokázala udržet v hlavní skupině. Tím veškerá sranda a radost skončily. Závod jsem dokončila, ale vidina dobrého umístění byla ta tam.
Hned příští týden mě čeká další závod SP v New Plymouth. Na zotavení bych ještě potřebovala ještě nějaký ten pátek, nezbývá než bojovat.