S blížícím se koncem roku přichází také období bilancování. Příprava a novou sezónu je již v plném proudu, ale ještě jsem se ani nestačila zastavit nad tou uplynulou. Někdy je lepší dívat se na věci
s odstupem.
Rok 2013 mohu jednoznačně zařadit k těm lepším. Ne každý den se poštěstí získat medaili na evropském šampionátu a světovém poháru. K tomu další dvě umístěni v TOP 10 ve světovém poháru, nebo 6. místo v závodě WTS v Jokohamě. V celkovém hodnocení mistrovství světa mi patří 22. příčka. Během roku to sice vypadalo, že bych mohla prolomit hranici světové dvacítky, bohužel nešťastný plán reprezentačních závodů mě o tuto možnost v závěru připravil. I tak je to velice pěkné umístění, na které se žádný český reprezentant ještě nepodíval. Samozřejmě ne všechny závody se povedly dle mých představ, ale je to jen sport. Pokud nejste v dané chvíli fyzicky či psychicky na správném místě, nemůžete v současné světové špičce obstát. Po olympijský rok je vždy v ledasčem jiný. Některé závodnice končí, jiné si vybírají mateřskou pauzu, popřípadě se přesouvají na delší distance a hlavně spousta mladých dravců se dere na výsluní. S novými tvářemi se mění dynamika závodu a já jsem velice ráda, že v tomto nesmírně vyčerpávajícím kolotoči dlouhodobě prokazuji stabilní výsledky občas korunované nějakou tou medailí.
Ani letos se mi úplně nevyhnuly zdravotní obtíže. Oproti předchozím třem únavovým zlomeninám však problémy s achilovkami hodnotím jako malicherné, i když mi v létě připravily řadu bezesných nocí
a uvrhly do tzv. doby temna, kdy šla má výkonnost i nálada dolů.
Nejpozitivnějším zkušeností celé sezóny byla možnost strávit podstatnou část roku v mezinárodní skupině závodníků pod vedením kanadského trenéra J. Filliola. Ve skvělé atmosféře byla radost trénovat a těžké tréninky bolely o dost méně. Kromě osobního růstu je skvělé sledovat také výkonnostní růst ostatních, učit se od nich a vidět, že každodenní dřina se vyplácí.
Největší letošní zklamání nebylo ani tak na poli sportovním, ale v samotném zákulisí. Když vám člověk zodpovědný za vedení reprezentace, oznámí, že byste vlastně měli jen objíždět jím vybrané „povinné“ závody, aby se mohla udělat jen čárka za účast, mi bez předchozího promyšleného na sebe smysluplně navazujícího závodního plánu, připadá opravdu smutné. Objíždět závody a něco na nich opravdu předvést je totiž sakra velký rozdíl, stojí to úplně jiné úsilí a bez odpovídající podpory se dobrých výsledků prostě dosáhnout nedá. Takže se mi tato rada zdá značně kontraproduktivní, když jsme tlačeni k tomu, předvádět co nejlepší výkony. A to je vlastně i to, proč většina lidí sport dělá, protože ho něco stále žene dopředu a chce být nejlepší, ne uzavírat startovní pole. I to je pro mě dobrá motivace vrhnout se po pauze znovu do tréninkového cyklu, abych byla příští rok zase o něco lepší.
Tímto bych také chtěla poděkovat všem, kteří mi jsou oporou nejen v časech dobrých, ale i v časech výsledkově horších. Především rodině a přátelům, trenérovi J. Seidlovi a v neposlední řadě také sponzorům, bez nichž by žádný z dosažených výsledků nebyl možný.