Po zrušení evropského poháru v Seville se ukázalo, že světový pohár v Tongyeongu bude můj poslední letošní závod. Pro mě již velice známá destinace, kde už mě nemůže nic moc překvapit, protože jsem tu závodila již po páté nebo šesté. Jediné, na co se člověk musí vždy připravit, je pár dní strávených na rýži :).
Startovní pole tentokrát nebylo tak početné, ale skýtalo řadu kvalitních jmen převážně z řad mladých australských hvězd, které by určitě chtěly navázat na skvělou kariéru E. Snowsill či E. Moffat a dostat australský triatlon opět na výsluní.
Poslední časný start v tomto roce. (Něco na těch brzkých startech je však přeci jen dobrého. Odpoledne jsme stihli výlet lanovkou na nejvyšší bod ostrova a byli odměněni překrásným výhledem :)) Tak tedy 5:00 budíček, 8:00 start – teplota vody těsně nad hranicí použití neoprenů, takže se jelo, jak říkáme „bez gumy“. Moc dobře jsem věděla, že plavání bude pro celý závod klíčové a rozhodující. Se startovním číslem 2 jsem při výběru pozice měla téměř celý ponton pro sebe. Vsadila jsem vše na kvalitní plavkyni E. Jackson, která téměř nikdy nechybí v prvním balíku a která si se startovním číslem 1 vybírala přede mnou. Volba se ukázala jako správná. Brzy po startu jsem se dostala Emmě do nohou a bez obvyklých bitek jsem v pohodě vylézala v první skupině. V prvním kopci nás vpředu zůstalo 7 a díky dobré spolupráci se nám dařilo v každém okruhu najíždět cenné vteřinky na balík pronásledovatelek. Do druhého depa jsme si přivezly poměrně komfortní náskok téměř dvou minut a bylo jasné, že vítězka vzejde z našeho úniku. Přestože jsem z depa vybíhala na prvním místě, bylo jen otázkou času, kdy mě doběhne Emma Jackson, která si ve své současné formě s přehledem běžela pro vítězství. Ani mě nenapadlo se s ní snažit držet krok, protože pro můj vlastní úspěch bylo v tu chvíli mnohem důležitější hlídat si vlastní tempo a koncentrovat se na celých 10km. Když jsem v úvodu zmínila, že už mě Tongyeong nemůže v podstatě ničím překvapit, šeredně jsem se tentokrát zmýlila. Závěrečný běh, který vždy býval absolutní rovina, se letos pořadatelé rozhodli zpestřit 200m stoupáním v každém ze 4 okruhů. A musím říct, že v tom posledním už se kopec opravdu zajídal :). Každopádně jsem velice ráda, že se mi povedlo zakončit sezónu 2. místem. Stříbrná medaile je také ta, která mně ještě ve sbírce ze světových pohárů chyběla :).
Nyní mě čeká tradiční východočeský běh Hronov – Náchod a poté už zasloužené volno.