Letošní závod WTS v rakouském Kitzbühelu nechtěl zaostat za pověstným místním zimním světovým pohárem v alpském lyžování. Světově proslulý sjezd na Hahnenkammu se honosí přídavkem nejtěžší závod SP a i největší hvězdy jako např. Body Miller vynechávají tréninkové jízdy kvůli obavám o své zdraví. V podobném duchu, nejtěžší závod na okruhu ITU, se nesl i náš sobotní závod.
Nedělala jsem si před závodem žádné iluze a dobře věděla, že tato trať není absolutně pro mě a že můj jediný cíl bude ve zdraví dokončit. Po ME následoval očekávaný útlum po splnění letošního hlavního cíle, přidala se viróza a cesta do Belgie, takže prostoru pro trénink moc nezbylo. Každopádně na závod tohoto typu se závodník musí cíleně připravovat delší dobu a posledních 14 dní by přípravu určitě nezachránilo. Já jsem se cíleně připravovala na ME, kde byl profil cyklistické trati absolutní rovina, takže extrémní stoupání v Kitzbühelu bylo tentokrát přeci jen mimo mé možnosti.
V den závodu panovalo pěkné slunečné počasí, teplota vody byla 22°C, takže se plavalo bez neoprenu. Já jsem bohužel předvedla svůj nejhorší plavecký výkon za poslední dva roky, takže jsem byla od začátku odsouzena ke stíhací jízdě. Pokud v současné době existuje ITU závod, kde není plavání důležité, je to právě zde. Přesto však se u mě tento handicap projevil jako klíčový. Pod 7 km dlouhým stoupáním, které v nejprudších místech dosahuje 22%, jsem ztrácela na téměř kompaktní hlavní pole 5-10s. Možnosti byly v ten moment dvě, kousnout se na maximum a docvaknout si danou díru, což v tomto případě nebylo nejvhodnější, protože bych za to stoprocentně v dalším průběhu krutě zaplatila, nebo si držet své plíživé tempo vzhůru. Jak jsem již zmínila v úvodu, na tento závod jsem nebyla připravena, takže jsem zvolila mnohem bezpečnější druhou variantu, která mně alespoň zaručovala dokončení závodu. V podstatě jsem na úpatí kopce přeřadila na nejlehčí převod 34/28 a vydala se vstříc téměř 900m převýšení. Velkou ztrátu na kole jsem nabrala i díky tomu, že jsem velkou většinu stoupání absolvovala v sedle. Prodělané problém se zády v minulosti mi nedovolí velké zatížení ze sedla. Byla velká škoda, že jsem okolo sebe téměř nikoho po celou dobu neměla a tak se musela spoléhat pouze na svůj vlastní odhad tempa. Určitě by mi kontakt s ostatními na cestě vzhůru pomohl. Jak už samotný výsledek napovídá, na kopec jsem se přeci jen vyškrábala :). Druhé depo se podobalo grotesce ze třicátých let. Jelikož bylo depo v kopci, nesnažila jsem se ani vyzout z treter, ale běžela jsem v nich až ke stojanu. Nohy náhlou změnu pohybu absolutně nechápaly a já si připadala jako na mol. Ono ztratit v depu, které neměří ani 100m, 30s je poměrně unikátní :). Závěrečných 2,5km se pouze největší odvážlivci opováží nazývat během. Běh do vrchu jsem opravdu také netrénovala :). Sladkou odměnou v cíli byly překrásné výhledy z vrcholu Kitzhornu.
Příští rok se v Kitzbühelu koná mistrovství Evropy. Naštěstí na klasických olympijských tratích, takže se dá očekávat, že jediným extrémem může snad být jedině počasí, jak jsme se přesvědčili v minulých letech. Pokud se zde ještě někdy pojede WTS v extrémním formátu, mám alespoň představu, jak na tento závod dobře připravit sebe i kolo, pokud chci pomýšlet na vyšší příčky.