Jak bych jenom začala reportáž z prvního letošního závodu. Nejlépe asi tolik otřepaným Murphyho zákonem: Když se něco může pokazit, zaručeně se to pokazí.
Trénink šlapal jako hodinky a já se dostala do poměrně solidní formy. Ještě v pondělí před závodem jsem v bazénu „lámala rekordy“, v úterý předvedla na dráze jeden z nejpovedenějších tréninků za posledních cca. pět let, když v tom najednou ve středu se začala ozývat nevolnost a nachlazení. Trochu špatný „timing“ :(. Zbývající dva dny jsem spíše „bojovala o přežití“ a nutila se přijmout alespoň minimum kalorií.
Na poměrně malý závod se sešla solidní konkurence v čele se čtvrtou ženou londýnské olympiády, mou staronovou tréninkovou kolegyní, Sarah Groff. Na startovní listině se objevila i další jména zaručující pekelně rychlé plavání. Mým jediným cílem tak pro tento závod bylo, dostat se co nejrychleji do hry v prvním balíku. Plavání nebylo nejhorší, ale po obrátce na bójkách jsem se začala trochu propadat. Dlouhý výběh přes pláž a bezchybný výkon v prvním depu mě však vynesl do nejlepší možné pozice pro následující vývoj závodu, po bok mých dalších dvou tréninkových kolegyň, které se obě specializují na bezhákový triatlon, což znamená, že jsou výborné cyklistky. Hned v úvodních 2,5 km jsme tak byly schopny ztrátu na čelo zlikvidovat. Můj cíl tak byl splněn, ale bohužel jsem se z dané situace neradovala dlouho. Hned na konci prvního okruhu v technické pasáži jsem se neuváženě zařadila na konec balíku. Při výjezdu se celé pole velice natáhlo a já nabyla schopná zlikvidovat vzniklé manko. Viróza mě oslabila víc, než bych si přála. Najednou jsem měla, jak se říká prázdnou nádrž. Zbytek závodu již byl pouze o samotném aktu dokončení. Aby toho nebylo málo, stihla jsem si ještě na běhu vybrat svou první (a doufám, že taky poslední) penalizaci za předčasné naskočení na kolo. Prostě když už, tak už… :).