V posledních dvou týdnech jsem měla trochu jiné starosti a tréninkových jednotek mi v deníčku moc nepřibylo :-). Popravdě, kdybych neměla povinnou účast na mistrovství světa týmů, která nebyla zrovna velké terno, výlet do Stockholmu bych si po téměř 14denní pauze raději odpustila.
Hlavní město Švédska si na oslavu své stříbrné medailistky z OH připravilo výborný závod a ona se odvděčila vítězstvím hodným pravých šampionů. Technicky velice náročná trať v samém centru města byla Lise ušita téměř na míru a tak si mohla před zraky všech svých přátel vychutnat pocit vítězství, který ji v Londýně unikl doslova „o prsa“.
Před závodem panovaly značné obavy z deštivého severského počasí, které by trať v historickém centru na kočičích hlavách změnily v pěkné kluziště. Katastrofický scénář se naštěstí nevyplnil a v sobotu panovalo nádherné slunečné počasí. Už se pomalu začíná stávat tradicí, že na start jsme si musely počkat až do pozdního odpoledne. S dobrou knihou to ale není nikdy problém.
Při náběhu na ponton se většina závodnic řadila z levé strany. Vpravo se však oddělilo několik závodnic. Když jsem zde viděla i bývalou tréninkovou kolegyni Vicky Holland, obeznámena jejími plaveckými kvalitami, neváhala jsem ani chvíli a postavila se vedle ní. Na ponton přiběhla zhruba dvacítka dalších závodnic, než se zaplnilo místo po mé pravici. Velice milá byla přítomnost mladičké Španělky Caroliny Routier, která se v letošním roce vtrhla mezi nejlepší plavkyně ITU závodů. Výběr startovní pozice se ukázal opravdu jako výtečný, když jsme byly v polovině cesty na první bójku před zbytkem startovního pole. O to větší však byla rána, když jsme zjistily, že nejedeme vůbec na bójku, ale slepě následujeme loď s kameramanem, která mířila bokem. Takže na první bóji jsme nakonec byly „v pravý čas“ akorát na největší řežbu :(. Zbytek plavání jsem absolvovala kdesi v balíku. Při výběhu z vody jsem před sebou měla dlouhého hada závodnic a věděla, že opět bude klíčové rychlé depo. To bohužel v mém případě rychlé vůbec nebylo a hlavní balík byl tentam:(. Na kole naše skupinka nabírala ztrátu a pouze sbírala odpadlé závodnice, kterých tentokrát nebylo vůbec málo. Překvapivě jsem se cítila na kole po pauze velmi dobře a dokonce se rozpomněla na své technické dovednosti, které se velice hodily :). Závěrečný běh nebyl až tak marný na to, že jsem po Londýnu opět nemohla vůbec běhat. Musím říct, že po dlouhé době jsem si zase jednou pořádně užila celý závod, přestože výsledek nebyl nijak oslňující. O ten tu však tentokrát zase tak nešlo.
Když vyprchal závodní adrenalin, přišel k sobě i bolavý kotník. Těžko se dává do druhého dne do kupy, když ani na takovýto závod neměl český tým s sebou žádného fyzioterapeuta. Nelze však očekávat, že se tato situace někdy změní :(.
Druhý den bylo na programu již zmiňované mistrovství světa týmů, které usiluje o místo na Olympijských hrách v Riu. Dle interní dohody zbylých členů týmu jsem byla postavena na první úsek týmového závodu. Pro mě to byla příjemná výzva opět se postavit na start s nejlepšími, neboť žádný tým si v této podobě závodu nemůže dovolit postavit na první úsek slabšího člena, jež by ho rázem vyřadil úplně ze hry. V neděli nám Stockholm ukázal také svou odvrácenou tvář – teplota cca. 15°C, déšť a posléze i bouřka způsobily posunutí startu o půl hodiny (ilustrační foto). Během té doby se akorát zvětšily kaluže a o pády tentokrát opravdu nebyla nouze. Dobře jsem zaplavala a na kole přijela v první skupině. Běh jsem si po sobotním výkonu hodně vytrpěla a předávala na konci první skupiny těsně za štafetou z Velké Británie. J. Čelůstka se bohužel neudržel v kontaktu s pozdějšími vítězi a naše ztráta na čelo po druhém úseku narostla. Zbývající dva členové dokázali vylovit konečné 11. místo.