A je dobojováno!
Závod, na který se většina připravuje dlouhé čtyři roky je za námi a medaile rozdány. Ženský závod tentokrát neměl jasnou favoritku jako v Pekingu. Závodní pole se během posledních čtyř let velice vyrovnalo a hodně se změnil i samotný styl závodění. Jsem ráda, že jsem mohla být součástí závodu, který se díky svému strhujícímu finiši určitě zapíše do historie. Velká gratulace patří olympijské vítězce Nicole Spirig, dalším medailistkám Lise Norden as Erin Densham a také všem ostatním závodnicím, které udělaly závod dramatickým a obětovaly hodně, aby se mohly zúčastnit a bojovat o o co nejlepší výsledky.
Teď už k samotnému závodu. Hladina adrenalinu mi stoupla hned po ránu, když jsme vyrazila do depa a v polovině cesty zjistila, že nemám akreditaci. Nejsem si jistá, zda by mě na olympiádě, kde panovaly přísná bezpečnostní pravidla, pustili vůbec na start, takže se můj ranní klus nechtěně docela protáhl. Další vzpruha přišla při cyklistickém rozjíždění. Trať už v té době lemovaly tisíce diváků a nervozita začala stoupat. Samotný nástup na ponton proběhl velice rychle, takže už naštěstí nebyl čas více se stresovat :). Po zaznění výstřelu šlo vše stranou. Bohužel start se mi nepovedl jako v Hamburku a já se záhy dostala do mlýnice. V jednu chvíli jsem si dokonce myslela, že už je závod zase ztracen. Při obeplavání prvních bójek jsem však zvolila delší vnější oblouk a podařilo se mi vrátit zpět do hlavního pole. Neplavalo se mi nejlépe, ale špinavé vody Sepentine jsem opouštěla v kontaktu s favoritkami. Rozhodující byly první kilometry cyklistické části. Cítila jsem se výborně a zhruba po dvou kilometrech jsem už „bezpečně seděla“ v hlavním poli. Bezpečně až do prvního hromadného pádu. Ráno před závodem pršelo a trať v některých místech nestihla vyschnout. Hned v prvním okruhu postihl poblíž Buckinghamského paláce naši skupinu hromadný pád, v němž pohřbila naděje na úspěch např. bronzová medailistka z Pekingu Emma Moffat. Já jsem se taktak stačila vyhnout. Pole se přede mnou rázem velice natáhlo a následoval nejtěžší okamžik závodu, vrátit se zpět do hry. Pár minut na maximum a povedlo se. Zbytek cyklistiky byl poměrně pohodový. Nejdůležitější bylo vyhnout se všem dalším případným kolizím. Takticky jsem jezdila vzadu, vždy pozičně dobře schovaná na galusce některé z nejlepších cyklistek. Bohužel se mi z této pozice nepodařilo příliš vymanit před nájezdem do depa. Na jednu stranu to však bylo dobře, protože kdybych se v úvodních kilometrech běhu nechala strhnout ďábelským tempem, které nastolily vpředu, nemuselo by to dobře dopadnout. Běh byl bez tréninku opravdu dlouhý, ale statečně jsem bojovala až do konce.
15.místo není rozhodně zklamáním a přináší další posun českého ženského maxima na OH. Samozřejmě však v hlavě zůstane hlodavý pocit, jak by to mohlo dopadnout, kdybych byla zdravotně v pořádku. To se však už nikdy nedozvím.
Chtěla bych touto cestou poděkovat všem, kteří mě podporovali ať finančně (především všem sponzorům, kteří se ke mně neotočili zády v době zdravotních potíží), nebo pouze tím, že prostě jsou… A oni vědí!!!