Po třech tréninkových týdnech ve Wollongongu se mně před prvním závodem WTS podařilo vrátit do solidní formy a na jeden z nejnabitějších závodů posleddních let jsem se opravdu těšila. Jak jsem již psala v předchozí reportáži, Wollongongong leží pouze 80km od Sydney, proto jsem se na svůj první letošní WTS vydala netradičně vlakem. Takové malé zpestření oproti přechozím 30h strávených v letadle před SP v Mooloolabě :-))).
Stále probíhající stavební práce před budovou Opery letos přesunuly cyklistickou část závodu nad botanickou zahradu do tzv. Domain, čímž ji velice přiblížili původní olympijské trati z roku 2000, na kterou má český triatlon krásné vzpomínky v podobě bronzové medaile Jana Řehuly. Bohužel tyto úpravy stále brání také grandióznímu finiši před Operou. Běžecká část tak z části kopírovala trať cyklistiky. Teplota vody ve Farm Cove byla opět na hraně. Nakonec, i díky brzké startovní hodině (7:36) a chladnějšímu počasí, byly povoleny neopreny. Přeci jenom k protinožcům přichází podzim:-))). Se startovním číslem 60 jsem si na pontonu už nemohla moc vybírat. Měla jsem štěstí, že se pár dobrých plavkyň oddělilo zcela vlevo a já si stoupla vedle nic. Velice dobré rozhodnutí mně vyneslo bezproblémový první plavecký okruh po boku L. Norden. Bohužel jsem nasazené tempo nevydržela a ve druhém okruhu se začala propadat do zadu do mlýnice. Z vody jsem i přes to vylezla v silné skupině v čele s N. Spirig. Věděla jsem, že je to velká šance. To bych však nesměla „zazdít“ první depo:-(((. Problémy se svlečením neoprenu, který mi neměl kdo namazat vazelínou a úvodní kopec cyklistické části na tréninkových kolech mě odsoudili do role statisty po zbytek závodu. Přede mnou se sjelo více než 50ti členné startovní pole, které zvyšovalo svůj náskok každým okruhem. I Bekele by měl co dělat, aby v závěrečných 10km běhu zlikvidoval propastnou ztrátu. Na běhu už nebylo o co bojovat a šlo jen o to se ctí dokončit zpackaný závod. S konečným výsledkem nemůžu být v žádném případě spokojená.
Ve sportu není žádní kdyby, možná a aby, ale jsem si jistá, že kdybych měla alespoň minimální servis od svého trenéra (tj. závodní kola a namazaný neopren), jako je to ve všech ostatních reprezentacích normální, mohla jsem se v cíli usmívat a být o pořádný kus blíž olympijským kruhům.