Po dlouhé době opět cesta na světový pohár.
Můj výlet začal „zvesela“ už v Praze, když jsem zjistila, že jsem si doma v Náchodě zapomněla závodní boty:-))). Naštěstí Přemek Švarc letěl do Korey o den déle, takže se nakonec složitou logistikou podařilo den před závodem dopravit boty až ke mně.
Další rozčarování přišlo při stavbě kola, kdy se mi zlomil ventilek a v ruce mi zůstalo pouze prázdné zadní kolo. Naštěstí byl oproti propozicím v místě mechanik, který měl, věřte, nevěřte, na skladě české galusky Tufo. Ochotně mi pomohl s výměnou a já tak ani nemusela závodit na konkurenční značce.
Před samotným závodem jsem se bohužel vůbec nesrovnala s osmi hodinovým časovým posunem, když jsem dva dny před závodem usínala v pět hodin ráno a druhý den okolo třetí:-(((. To byl zřejmě jeden z důvodů mého zaváhání na začátku plavecké části. Tím druhým byl tlak a stres, pod který jsem se bohužel dostala sama přílišným přemítáním. Takže jsem vodu opouštěla se zhruba 1,5 min ztrátou na čelo. Na kole se záhy zformovaly tři balíky, přičemž já bohužel jela až v tom třetím. Chaotickou spoluprací, či spíše nespoluprací, naše ztráta v posledních dvou okruzích ještě narostla, čímž padla i možnost bojovat o přední umístění. Solidní běh mě vynesl na 17. příčku. Určitě je to daleko za mým očekáváním, ale začátky jsou vždycky těžké a naskočit opět do kolotoče závodů je někdy pěkná řehole. Nyní mě čeká zpestření přípravy v podobě několika podzimních běhů a za tři týdny další dlouhá cesta, tentokrát do Kolumbie.