Můj výlet začal „zvesela“ už v Praze, když jsem zjistila, že jsem si doma v Náchodě zapomněla závodní boty:-))). Naštěstí Přemek Švarc letěl do Korey o den déle, takže se nakonec složitou logistikou podařilo den před závodem dopravit boty až ke mně.
Další rozčarování přišlo při stavbě kola, kdy se mi zlomil ventilek a v ruce mi zůstalo pouze prázdné zadní kolo. Naštěstí byl oproti propozicím v místě mechanik, který měl, věřte, nevěřte, na skladě české galusky Tufo. Ochotně mi pomohl s výměnou a já tak ani nemusela závodit na konkurenční značce.
Jednou větou: 3 dny – 2 města – 3 závody – kvalitní trénink se spoustou zábavy + naprosto šílená organizace :)))
První říjnový víkend se mi naskytla příležitost zúčastnit se třídílného etapového závodu Irontour. Vše bylo sice organizováno na poslední chvíli, ale vzhledem k nutnosti chybějící intenzity v mém dosavadním tréninku, se jevil jako ideální součást přípravy. Jelikož šlo v první řadě o soutěž družstev, stala jsem pro nadcházející tři dny adoptovanou členkou německého týmu, kterému vévodil Steffen Justus s Rebeccou Robish. Ve čtvrtek 29. září jsem nasedla do letadla směr Paříž, odkud mě ještě čekalo zhruba 400km do města Brive, kde se druhý den v podvečer konala první etapa závodu. Tou byl duatlonový supersprint na tratích 800-4-800 ve formě štafet. Na rozjezd pořádný záhul pro moje plíce:-))). V noci po závodě jsme se přesunuli o dalších 200km na jih do města Angouleme, kde probíhaly zbylé dvě etapy. V sobotu další štafeťák, tentokráte již triatlonový o objemech zhruba 200-5-800. Kupodivu jsem se cítila o mnoho lépe než předchozí den. Vyvrcholením však byl nedělní klasický sprint, který rozhodl i o konečném postavení týmů. Spokojenost s plaváním, kdy jsem vylézala v nohách vítězky posledních dvou závodů série MS Andrey Hewitt, brzy vystřídala osamělá jízda na kole. Cyklistická část byla opravdu extrémní. Na zhruba 2,5km dlouhém okruhu nás pokaždé čekalo 10%ní stoupání horší než v Karlových Varech, to prosím sedmkrát. S mým tréninkovým mankem jsem tempo Andrey nebyla schopná akceptovat a od druhého kola jsem absolvovala zbytek závodu osamoceně. Následoval běh v tréninkovém tempu a pozitivní zjištění, že únavovka přežila těžké tři dny bez výraznějších obtíží. V posledním dnu se celkově německému týmu až tak nedařilo, takže se nám nepodařilo uhájit druhé místo z předchozích dvou dnů a skončili jsme těsně třetí.