Ani nevím, jak už je to dlouho, kdy jsem naposledy absolvovala MČR v duatlonu. Popravdě ani letos jsem tento závod neměla ve svém kalendáři a nebýt zranění, bojovala bych ve stejný den ve španělském Gijonu o titul světový. Zdraví je však jediné, čemu stále člověk nemůže poroučet, proto jsem se musela spokojit s bojem o titul český.
V prvním zářijovém týdnu kontrolní rentgen ukázal, že má únavová zlomenina je zhojená a byla mi dovolena postupná zátěž. Začínala jsem 20-ti minutovými klusy, ale už po týdnu mě začalo hlodat svědomí, že bych se přeci jen mohla někde proběhnout rychleji. Minulou středu mě tak zlákaly propozice na mistrovský závod v Žamberku, kde měl být běh po měkkém terénu, což mi vyhovovalo, neboť na silnici se stále ještě bojím a veškerý běh absolvuji pouze v lese.
Samotnou tratí závodu v žambereckém zámeckém parku jsem byla mírně zaskočena. Trať byla pěkná, ale velice náročná, kopcovitá, převážně po trávě. Rozhodně by byla důstojná pro konání MČR v přespolním běhu. Co mě však zaskočilo ještě více, že po prvním běhu se mě udržela soupeřka, o které jsem neměla ani ponětí. Až později jsem zjistila, že se jedná o dlouholetou reprezentantku v běhu na lyžích Helenu Erbenovou, která v létě vtrhla vynikajícími výsledky do kolotoče závodů Xterra. Helena se ke mně po pomalejším depu opět připojila asi po 7km kola a od té doby jsme absolvovaly zbytek cyklistické části společně. V druhém depu jsme vsadila na osvědčenou techniku vyrazit co nejrychleji a vytvořený náskok se mi podařilo udržet až do cíle. Po x-letech jsem se tak opět stala mistryní republiky v duatlonu.
Nejlepším na celém dni však pro mě nebylo vítězství, ani polstrovaná židle, jež byla hlavní cenou a málem se mi nevešla do auta :). Tím nejcennějším bylo, že jsem celý závod absolvovala bez bolesti v kotníku, či kolenou. Snad jsem již konečně opravdu nechala své zdravotní trable za sebou.