Po konečné diagnóze mých zdravotních obtíží jsem se dlouho rozmýšlela, zda mám do mistrovského závodu vůbec nastoupit. Má příprava rozhodně nebyla optimální a normálně bych ji absolvovala jinak než dlouhým čekáním v nemocnicích. Jelikož to však je má povinnost a také jeden z důvodů cesty do ČR, rozhodla jsem se nakonec opět hazardovat se svým zdravím s vědomím, že stejně nemohu podat maximální výkon a že velká bolest znamená okamžité odstoupení.
Na start se sice postavilo jen 12 závodnic, nicméně úvodní plavecká část vypadala, jak kdyby nás bylo padesát. Nechala jsem se hned na začátku „semlít“ a ztratila tak hned kontakt s pozdější vítězkou Radkou Vodičkovou, což byl pro mě klíčový moment závodu. Plavání jsem tak absolvovala v 6-8 členné skupině, kde jsem se pouze snažila se již více nemlátit. Naše skupina také společně nasedala na kolo, ale hned v prvním kopci jsem se odpoutala s Evou Novákovou-Potůčkovou a jediný další, kdo se udržel, byla Tereza Durďiaková. Tereza bohužel nebyla schopná střídat, takže veškerá stíhací jízda byla pouze na mně a Evě. Tímto před Evou smekám, neboť jako maminka předvedla vynikající výkon a ukázala všem mladým závodnicím, že kolo často není jen přejezdem na běh. Ani s Evou jsme však nebyly schopné manko na vedoucí závodnici zlikvidovat a do druhého depa přijely zhruba s 90s ztrátou. A protože s únavovou zlomeninou nemohu běhat, bylo o vítězce rozhodnuto. Vlažným tempem jsem tak byla schopná uhájit pouze stříbrnou pozici.
Nutno podotknout, že úroveň MČR byla žalostná, co se týče účasti, lokality i zázemí. Kde jsou ty časy finišů na Staroměstském náměstí, či lázeňské kolonádě v Karlových Varech, které byly důstojným prostředím pro akci typu MČR. Takto si potom těžko triatlon hledá cestu k větší popularitě a medializaci.
Také je velice smutné konstatování, že se na předních příčkách opět objevila stará známá jména a že mládí evidentně ujíždí vlak. Když není schopno sekundovat nejlepším závodníkům na domácím poli, jak se poté chtějí prosadit v zahraničí? A co se toho zázemí týče, opravdu nepovažuji za dostačující poskytnout dopingové kontrole jeden dvojlůžkový pokoj zhruba 3x4m bez konferenčního stolku pro tři komisaře, šest testovaných závodníků, z nichž někteří přišli ještě s doprovodem. Vždyť čistý sport je jedna z hlavních věcí, za kterou by i MČR otevřené široké veřejnosti mělo bojovat.
Můj následující závodní plán je bohužel opět nejistý. Jsem přihlášena k dalšímu závodu seriálu MS, které se koná příští víkend v německém Hamburku. Pravděpodobně však dostane zelenou finální zhojení únavové zlomeniny a závody pozdějšího data.