Interview v rozhlase:
Po hektickém týdnu se konečně dostávám k reportáži z mistrovství Evropy ve španělské Pontevedře, která je bydlištěm současného mistra světa Javiera Gomeze. I to je jedna z příčin, že Španělé připravili famózní šampionát.
Opakovala bych se, kdybych opět psala o své noze, která mi stále znepříjemňuje můj sportovní život a bohužel ani před ME se neumoudřila. Na start jsem se tak postavila stále handicapována běžeckým mankem a bolestmi pravého kotníku. Můj cíl byl tak od začátku jasný: pořádně zaplavat, na kole se vyhnout všem kolizím a na běhu se uvidí. Před závodem by mě ani ve snu nenapadlo, že budu nakonec bojovat o medailové pozice.
Plavání se jako již tradičně neobešlo bez bojů a tahanic. Podařilo se mi však vyplavat zhruba 13tá po boku výborných plavkyň, což mně dodalo kuráž a vědomí, že teď už závod nemůže být špatný, ať dopadne jakkoli. V prvním cyklistickém okruhu jsme zjistily, že je ujetá pětice závodnic. Dobrou spoluprací balíku nebyl problém jejich manko brzo zlikvidovat a v druhém okruhu již vykrystalizovala početná zhruba 35ti členná první skupina, která také dorazila do druhého depa. Krátce po depu jsem se dokonce ujala vedení celého závodu, ale věděla jsem, že to nebude trvat dlouho. Když se kolem mě prohnala pozdější vítězka Emmie Charayron, ani jsem se nesnažila ji následovat, protože jsem dobře věděla, kde jsou mé současné běžecké možnosti. Brzo poté se ke mně přidala domácí závodnice Ainoha Murua, mohutně povzbuzována místním davem, a v druhém ze čtyř běžeckých okruhu nás doplnila také Italka Anna-Maria Mazetti. V tu chvíli bylo jasné, že jedna z nás se bude muset se svým medailovým snem rozloučit. Já jsem se opravdu bála, zda budu po běžeckém výpadku schopná vydržet nastavené tempo i bolesti kotníku ztlumené prášky až dokonce, proto jsem se až do závěrečného finiše o nic „bláznivého“ nepokoušela. Cílová meta byla na místním atletickém stadionu, takže závěrečných 300m jsme absolvovaly na tartanové dráze. Jako první nastoupila Španělka a také jako první odpadla. V tu chvíli bylo jasné, že mám v kapse alespoň bronz. Když poté nastoupila Italka, držela jsem se jí do posledních sto metrů a poté zaútočila jako již tolikrát na atletických závodech. To se ukázalo jako správná volba a já si nakonec doběhla pro nečekané historické stříbro českého ženského triatlonu.
Po dlouhém laborování se zraněním je to pro mě obrovská satisfakce a motivace do další poctivé práce, jejímž jednoznačným vrcholem jsou Olympijské hry v Londýně v příštím roce.
Druhý den byla na programu soutěž družstev. Po delší pauze postavila tým i Česká republika. Soutěž družstev za posledních pár let prodělala zásadní změnu a už se nezávodí v ženských a mužských týmech, naopak je tým smíšený. Každý závodník absolvuje distance super sprint triatlonu v pořadí žena-muž-žena-muž.
Můj kotník po závodě „přišel k sobě“ a dával o sobě značně vědět. Byla jsem však ochotná podstoupit určité riziko, pomoci týmu a bojovat na předních pozicích. Když jsem však štafetu na třetím úseku přebírala s velkou ztrátou na nelichotivém devátém místě, nemělo cenu toto riziko podstupovat a ze závodu tak naše štafeta odstoupila.