O uplynulém víkendu jsem opět zavítala do země Pána prstenů. Z magické krajiny Nového Zélandu jsem však opět nic neměla, neboť jsem celý víkend strávila v nejjižněji položeném hlavním městě na světě Wellingtonu, kde se konalo mistrovství Oceánie. Hlavní důvod mé cesty na Zéland bylo nutné obnovení víza pro můj zbývající pobyt v Austrálii.
Můj výlet měl hned od začátku několik úskalí. Po předchozím závodě jsme se hned druhý den vrhli do tvrdého tréninku, na což mé tělo reagovalo protestem a lehkou virózou. I tak jsem však o víkendu stihla mistrovství ACT v běhu na 5km. Po nemoci jsem běžela pouze 3km. Zatím bez speciální přípravy a treter jsem předvedla poměrně kvalitní výkon, který by na halovém MČR bral medaili.
Jak již bylo uvedeno výše, mistrovství Oceánie pro mě nemělo žádný hlubší význam, proto se trénovalo do posledního okamžiku. Do místa závodu jsem po šachování s letenkou dorazila nakonec až na tradiční závodní brífink den předem. Ráno však na letišti spadl celý informační systém a když jsem konečně byla odbavená, zbývalo do odletu 15min, což poměrně zvedlo mou hladinu adrenalinu a zajistilo neplánovanou rozcvičku – úprk do letadla.
Samotný závod se od začátku vyvíjel výborně. Na první bójce jsem byla zhruba na čtvrté pozici a pohodlně se začlenila do první skupiny po bok mé tréninkové partnerky Vicky Holland, které patří k nejlepším plavkyním na okruhu WCS. Po rychlém depu jsem tak na kolo naskakovala vedle největších hvězd: Vicky a domácí Andrey Hewitt. Náš balík se rychle zorganizoval a hned v prvním okruhu jsme smazaly náskok jedné vedoucí závodnice. Na kole jsem se cítila o něco lépe než v Geelongu, každopádně jsem měla velký respekt a obávala se nejhoršího. Rovinatou trať vylepšilo 6x 800m stoupání a musím říct, že se mi v každém okruhu zdálo delší a delší :). V druhém depu jsem se musela po napomenutí znovu vrátit na své místo narovnat kolo, které shodila závodnice s vedlejším číslem, když zabrala mé místo. Takže jsem hned ze začátku běhu musela nasadit stíhací tempo, abych se probojovala až na čelo. Scénář následujících 9,5km byl prostý: Frintová na čele a za ní schovaná Holland, která neměla v nejmenším úmyslu spolupracovat, takže jsem už předem věděla, co bude následovat. V posledním okruhu Vicky nastoupila a já byla odsouzena ke druhému místu, neboť jsem už opravdu neměla kam přeřadit. Každopádně vyrovnaný výkon a značný posun od prvního závodu byl znát.
Druhý den jsem měla možnost si prohlédnout alespoň něco málo z Wellingtonu, než jsem se odebrala zpět ke klokanům. Na emigračním jsem se opět jevila jako nesmírně podezřelá osoba a musela projít speciálním pohovorem :(.
Plná elánu do další práce jsem bohužel ještě téhož dne měla při běhu kolizi s huskym a způsobila si hlubokou tržnou ránu v pravém koleni, což je v současné době nepříjemná interrupce konzistentní práce před nadcházejícími důležitými závody.
A aby toho nebylo málo, tak jsem si po tom všem nepřeřídila po návratu hodinky a dnes ráni si ve 4.30 docela přivstala:)))