Závod v severoněmeckém Hamburku patři mezi všemi triatlety k jednomu z nejoblíbenějších. Technická trať v samém centru města vždy přiláká velké množství diváků. Kulisa zdejšího bouřícího davu je nepřekonatelná.
Po náhlém zranění při běžeckém tréninku o uplynulém víkendu jsem však letos do Hamburku přijela značně indisponována. Nejrůznější vyšetření na počátku minulého týdne naštěstí vyloučily únavovou zlomeninu. Zranění je ale natolik vážné, že pokud nebudu opatrná, mohlo by k ní brzo dojít . Jelikož ve středu už bylo pozdě rušit cestu a start, takže do Hamburku jsem odcestovala s tím, že závod bohužel nejsem schopná dokončit. Při absenci běhu v současném tréninku však zbývá více prostoru pro práci v bazéně. Po mistrovství Evropy jsem začala pracovat na technickém zlepšení kraulového záběru, takže jsem využila možnosti vyzkoušet nové poznatky v závodě. Z vody jsem vylézala se 45s ztrátou na první závodnici v kontaktu s hlavní skupinou, což bylo rozhodně pozitivní. Stále je však co zlepšovat.
Nyní mě čeká přesun do Londýna, kde se odehrává další závod série WCS. Tentokrát ještě na provizorních tratích, které by za rok již měly přesně kopírovat ty olympijské. Věřím, že mě již noha dovolí absolvovat kompletní závod, ale rozhodně ještě nemám vyhráno.