Jednou jsi nahoře, jednou dole …
První závod mistrovství světa pro tento rok hostila australská Sydney. Deset let poté, co se zde konal premiérový závod triatlonu na OH. Tratě byly nové, ale poctivé a spravedlivé s nádhernou kulisou Opera House.
Solidní plavání se ztrátou necelých 40s na čelo závodu bylo dobrou výchozí pozicí pro celý závod. Od začátku cyklistické části bylo hlavní pole na dohled a na konci druhého okruhu jsme již utvořily kompaktní balík čítající více než třicet závodnic. Od počátku jsem však měla špatný pocit, jako bych jela se zatáhnutou brzdou. Při letmém pohledu na brzdy se však zdálo vše v pořádku a já nemohla pochopit, proč mě cyklistická část stojí tolik úsilí a už vůbec ne to, když se mi celý balík ve stoupání začal vzdalovat a já nemohla vůbec nic dělat :(. Další dva okruhy jsem absolvovala osamocena, dokud mě nedostihl druhý balík. Ani zde jsem se však necítila zrovna pohodlně, dokud se mi na jedné z obrátek úplně neuvolnilo zadní kolo a já konečně zjistila, kde je zakopán pes. Zřejmě ne zcela dotažený upínák zadního kola se obzvláště na kočičích hlavách okolo Opery uvolnil ještě více a způsobil předčasný konec mého závodu.
Jediné, co mě tak může těšit, že zadní kolo nevypadlo v nebezpečném sjezdu a nezpůsobilo nějaký závažný pád, který by mě vyřadil z následné přípravy. Za měsíc mě tak čeká reparát v Soulu. Doufám, že se mi podaří napodobit další členky mé tréninkové skupiny, které obsadily hned 4 místa v TOP 10, přičemž i celkové vítězství.