První vítězství ve světovém poháru, co dodat?
Samozřejmě jsem velice ráda, že se mi podařilo po dlouhém úsilí konečně dostat českou vlajku na nejvyšší stupínek v seriálu SP. Samotný závod se však rozhodně nevyvíjel zcela podle mých představ.
Při rozplavání jsem si „šikovně“ zvrtla kotník, který ještě stále není úplně doléčen po lednovém výronu. V ten moment jsem už myslela, že pro mě závod skončil, neboť jsem cítila obrovskou bolest a zpět do atletického stanu jsem musela dojít, protože běh v písku byl zcela vyloučen. Do startu zbývalo zhruba 15 min a v podstatě se už nedalo nic dělat. Kotník jsem alespoň promasírovala a protáhla a vydala se na start. Ten jsem měla kupodivu poměrně zdařilý. Dle předpokladu se ve vlnách startovní pole dost roztrhalo. V první části jsem stále držela výhodnou pozici v hlavním poli, ale bohužel okolo druhých bójek jsem ji ztratila a tím i kontakt s vedoucími závodnicemi. Z vody jsem vylézala se ztrátou zhruba 1:20 na první a bylo jasné, že mě opět čeká stíhací jízda na kole. V prvním okruhu vykrystalizoval první i druhý balík, kde jsem byla já. Naše skupina bohužel moc nespolupracovala a naše ztráta začala postupně narůstat. Brzy jsme však dostihly loňskou vítězku tohoto závodu K. Sweetland, která se následně stala hnacím motorem naší skupiny. V druhé polovině cyklistické části jsme tak začali umazávat cenné vteřiny a do druhého depa nakonec dorazily s 40 sekundovou ztrátou. V té chvíli jsem věděla, že ještě není nic definitivně ztracené, přestože vpředu bylo pár dobrých běžkyň. Rozhodně jsem v té chvíli však nepomýšlela na vítězství. TOP 10 byla reálnější :). Vyrovnaným během jsem se začala posouvat dopředu a v náběhu do posledního kola byla na čtvrtém místě. V posledním kole jsem zmobilizovala zbytky sil a zhruba 800m před cílem přebrala vedení celého závodu. Cílová rovinka se mi zdála neskutečně dlouhá a neměla jsem tušení, jak daleko za mnou jsou další závodnice, neboť jsem se již nechtěla otáčet zpět. Byla jsem nesmírně ráda, že se mi získaný náskok podařilo udržet až do cíle.