Poslední závod letošní sezóny rozhodně nedopadl podle mých představ.
Jediným zpestřením bylo, že jsme na start jely lodí :). Po první bójce na plavání jsem se bohužel ocitla v chumlu závodnic a začalo mé martyrium. Téměř celou trať jsem se potýkala se závodnicí vedle mě. Pokaždé, když jsem uhnula, se opět zařadila po můj bok a neúprosně mě záběr co záběr srážela :(. Věděla jsem, že je to konec, a na zbytek plavání v podstatě rezignovala, neboť jsem v dané situaci nemohla nic dělat. Na kole jsem se pustila hned od začátku do stíhací jízdy, ale bohužel nechtěl nikdo spolupracovat. Když jsme konečně utvořili jakžtakž fungující balík, došlo k hromadnému pádu :(. Naštěstí jsem se neocitla přímo na zemi. Těsně před chumlem smotaných závodnic se mi podařilo vycvaknout. Znovu jsem však musela dojíždět zbytek skupiny. S každým cyklistickým okruhem se stupňovaly mé bolesti v kyčli vystřelující od páteře. Když jsem tyto bolesti překonala před dvěma lety, bylo mi odměnou dvouměsíční neplánované volno a vyhřezlá plotýnka. To už jsme rozhodně nechtěla podstoupit znovu. Zdraví je pro mě přednější a nebylo by rozumné v závodě pokračovat.
Celková atmosféra závodu nebyla nijak oslňující. Přímořské letovisko je sice turisticky poměrně atraktivní, pro závod takového formátu však ne příliš ideální. Jako většina jižních národů mají Turci na všechno dostatek času. Vskutku tristní však byla cyklistická část. Po většinu trati by se dala přirovnat spíše k cyklokrosu, což zapříčinilo množství pádu. Již dlouho jsem neviděla na zemi takový počet závodnic a jedna sanitka na to opravdu nestačila.
Nyní mám před sebou čtyři týdny volna. Doufám, že záda ustoupí a nebudu je muset celé strávit v péči lékařů.